Editorial a profil číslaMožná není třeba se obávat. Možná není ani třeba si přát, aby se česká literatura stala znovu „kabalou“ pro zasvěcené. Ale je dobré nezapomínat, že hranice, na které Kafka upozorňoval, nezmizely – jen se přesunuly. A někdy stačí velmi málo, aby se z hranic jazykových či mediálních staly hranice úplně jiné.
Jan M. Heller
Ale bez legrace – vidím to blbě. Kombinace nevyzpytatelných a nebezpečných osob, jakými jsou Trump a Putin, klimatické změny a tak dále, to je opravdu třaskavá směs. Bojím se války. Bojím se, že válka se z Ukrajiny převalí do Evropy, která na ni není dostatečně připravena, a Trump nás v tom nechá.
Autor se ale nikdy netajil tím, že nepatří k bytostným hledačům příběhů. Svými nově vydanými texty naopak už poněkolikáté dokazuje, že hranice prózy jsou mnohem širší a prostupnější, než by se při pohledu na většinu tuzemské produkce řazené do této kategorie mohlo zdát.
Říká se, že existuje asi třicet základních schémat vtipů a všechno ostatní jsou padělky, lépe řečeno variace. Nemyslím si to. Anekdotářský repertoár je podle mého mnohem širší. Vždyť jak jen se strukturou a formou vtipů zahýbal internet, který humor vizualizoval a doslova rozpohyboval!
Borkovcův vypravěč je pozorovatelem reflektovaně nedokonalým, nedůvěryhodným. Stále znovu ohledává svou schopnost odívat pozorované do slov, promýšlí vlastní psaní a současně nepopisuje pouze kvazi-skutečný svět, ale prolíná ho se svými vnitřními snovými krajinami, v nichž vážky požírají volavky, podivné ženy táhnou po zahradě rozsvícený stánek z celtoviny a kolem cest se válejí balíky mrtvých těl.
Obraz mafie a organizovaného zločinu byl v populárních žánrech italské kinematografie zpravidla prezentován z perspektivy tvůrčí fantazie jednotlivých filmových tvůrců, která zároveň a paradoxně zachovávala autentické charakteristiky a sociální znaky italského podsvětí. Někteří režiséři inklinovali k ironickým narážkám v komediálním i dramatickém pojetí mafiánských příběhů a udržovali si hravý odstup od tématu.
Tak málo se vejde do věty a tolik mezi řádky.
A jsou slova, která těžknou tiše.
Až uslyšíme o zákonu o zahraničních agentech ve středoevropském kontextu, vzpomeňte si na protestující Tbilisi. Na to staré, krásné město, do kterého se nejde nezamilovat. Něco podobného se může stát i v zemích přesvědčených, že se jich to v žádném případě netýká. Někteří Gruzínci a Gruzínky si to zcela jistě mysleli. A teď se od nich můžeme dost naučit.
ženy chtějí citlivé muže
při odlivu tudy projdeš
suchou nohou
citliví muži si prohlížejí dlaně
vzduch nepláče
příliv odnáší venčené psy
hovory po tom
měsíc v úplňku
vypadá jako svoje fotka
V tomto bodě je užitečné zmínit, že inspirací pro název knihy Ženská práce se stala píseň právě Kate Bush „This Woman’s Work“. Vydala ji v roce 1989, ale už o rok dříve podkreslovala scénu komplikovaného traumatického porodu ve filmu She’s Having a Baby (režie John Hughes). Tzv. ženská práce má zkrátka mnoho, mnoho významů a její optikou můžeme nahlížet uměleckou, technickou nebo kteroukoliv jinou oblast naší současnosti i minulosti a revidovat tak dějiny, doposud předkládané převážně mužskou perspektivou.
Je dobré nezapomínat, že Bártová pracuje s různými médii: součástí Házeliště granátů je i zvuková kompozice, v níž se střídají noisové plochy s dokumentárním zvukem z hospod či mejdanů – soudě dle dikce mluvčích z té části noci, kdy se střízlivost definitivně rozloučila. Střih ale obratně vylučuje jakýkoliv smysl, zůstává koláž momentů rozbitého vědomí kdesi nad tím vším.
Kritizovat jakékoliv nabízené finance ve chvíli, kdy ministerstvo kultury avizuje razantní škrty, je ošemetné. V době vzniku tohoto textu ohrožují navrhované kroky ministerstva mnoho zavedených literárních akcí i periodik. Pokud nás v nejbližších letech nečeká politický obrat, škrcení kulturních rozpočtů bude s největší pravděpodobností pokračovat.
Do agathachristieovského detektivního příběhu tak Indrek Hargla včlenil zapomínané středověké souvztažnosti dnešní estonské metropole a zaměřil se na živé vyprávění o dávné minulosti, kdy i za zdánlivě poklidných hanzovních časů bylo vše na neslitovných historických vahách.
Pokud při setkání s (dobrými) uměleckými díly, a může jít třeba i o seriály jako Boj o moc, Ripley nebo Slow Horses, četbu Sally Rooney nebo Jane Austen, pocítíte zdánlivě bezdůvodné znepokojení, tísnivost, ale třeba i touhu, je to dobře. Je to naše citlivost vůči netolerovatelnému, která může být poslední spásou naší lidskosti.
Webový magazín Tvaru
