Nuže, aktuálně kolujících vtipů o spisovatelích a jejich dílech najdeme jako šafránu. Dožívají nejčastěji v žákovském humoru a jejich aktéři se rekrutují v drtivé většině z klasiků povinné četby. Viz: „Prý jsi byl včera v divadle na Evženovi Oněginovi. Mohl bys mi, prosím tě, v kostce říct, o čem to bylo?“ – „No tak, nejdřív on se vykašlal na ni, pak ona se vykašlala na něj a mezitím byl balet.“

Vzal jsem ho pak mezi své studenty literatury. Moje literární dílna, to není žádná Borkovcova parta, to jsou studenti, co čtou a píšou YA, dark romance, fantastiku, trochu toho upířího porna. Milan vešel do jámy lvové. A během pár minut mu viseli na rtech. Mluvil o poezii, jak poznat dobrou a špatnou, o literatuře, zajímal se o jejich žánry a témata psaní. Mluvil o literárních cenách, o literárních časopisech, ukázal svět, který byl pro mě i mé studenty cizí, způsobem, který do konce naší hodiny setřel všechny hranice.

Po druhotině Vepřo knedlo zlo vyšla básnická sbírka s rafinovaným názvem Milancolia a to už pro mne byla přesvědčivě kniha-událost, kde se ke slovnímu sebeironickému hračičkářství přidala silná nota melancholická a existenciální, respektive prosákla tam zespodu a vzniklý amalgám byl vesměs hutný, ostrý a jiskřivý jako diamant.

Jak uzavřít tento letmý pohled na několik desetiletí zakazovaných surrealistických projevů? Odpovědí na otázku, proč právě surrealismus v české kultuře osvědčil takovou životaschopnost, je možná jeho trvalé nastavení, díky kterému byl připraven působit v opozici – moci navzdory. To, že nesmějí publikovat, české surrealisty nepodlomilo. Neprožívali to jako nespravedlivou křivdu, ale jako přirozený důsledek podvratnosti myšlenek, pro které se nadchli.

Skončit bych ale chtěla pozitivně. Právě teď běží kampaň Čti za nároďák připravená péčí SČKN, která na celonárodní úrovni propojuje knižní byznys, knihovny, školy, sportovní svazy a další organizace za jediným účelem – podporou čtenářství. Je mi jasné, že v hyperkritickém knižním rybníku se najde spousta sumců, kteří budou myšlence i provedení okusovat kotníky, ale vlastně je to první velká kampaň na podporu četby, která pokrývá celou Českou republiku, snaží se oslovit širokou veřejnost a necílit pouze na čtenářky a čtenáře. Víc takových společných iniciativ, prosím…

Je možné mluvit o surrealismu celé hodiny, popisovat obrazy a citovat pamětihodná slova z úžasných knih, jako je Sintrová lampa. Poznámky k fenomenologii surrealismu (2009) Jiřího Koubka, a současně si nevybavit jedinou surrealistickou báseň. Je samozřejmě těžké pamatovat si surrealistické básně, ba ani následující báseň si z hlavy dovedně nevybavím, není navíc ani tolik úžasná jako básně od Jacquese Préverta nebo Josefa Jandy, ale věděl jsem jistě, že na závěr přijde aspoň pár veršů.

Surrealismus není uměleckou školou. – Surrealismus není estetika a nevyznává žádnou estetiku. Neexistuje žádná ortodoxie surrealismu. Neexistuje jednotné slohové surrealistické tvarosloví… – Pokládám surrealismus a) za konečnou etapu ve vývoji Umění, protože strhl přehradu mezi autorem a jeho objektem, a b) zároveň za začátek nové epochy, kde […] na surrealistické základně, zaujímající všechen lidský duševní život, se soustřeďuje úsilí poznat jeho „temné síly“ a nalézt pro ně takové podmínky, které by umožnily jejich nejprudší rozvoj ve prospěch osvobozování člověka.

Motivem, který se nakonec představením S(t)igma prolíná nejvíc, jsou dle mého názoru pochyby: pochyby o sobě i o druhých. Je to nedůvěra, kterou můžeme pociťovat vůči mužům či vůči ženám, je to nedostatek víry ve vlastní schopnosti i v to, že člověk je dost dobrý takový, jaký je, je to nejistota v mezilidských vztazích, která může vést k jejich naprosté absenci, nebo alespoň absenci těch smysluplných, je to neochota přijmout porážky a neúspěchy. Jako největší varování ale vyvstává otázka: proč nepochybujeme o systému, který tohle všechno umožňuje?