Editorial a profil číslaOd kontextu jsme se vzdálili jen zdánlivě. „Otevírání témat“ (mluví o něm kriticky i Jakub Stanjura) nestojí ve skutečnosti v opozici vůči tvořivému psaní, ale právě v napětí mezi nimi se ukazuje, proč má smysl, aby literatura existovala svobodně a v celé své šíři – bez předepsané funkce, ale s vědomím, že její účinky sahají daleko za stránku knihy.
Jan M. Heller
Myslím, že kdybych byl heterosexuální muž, který píše o mužích, byla by moje tvorba vnímaná více přímočaře. Byla by jednoznačnější. Často se setkávám s tím, že mně coby queer muži, který píše o ženách, lidé nerozumí. Potřebují si nejdřív zhodnotit, kdo tedy jsem, proč píšu to, co píšu.
Medúzy jsou pro mě těžce čitelné, přestože se nejedná o literaturu formálně náročnou. Chybí mi hlubší psychologické prokreslení postav i jejich osobní příběhy, které by pomohly lépe porozumět jejich motivacím a snad s nimi i soucítit. Postavy tak zůstávají spíše nositeli témat než skutečnými lidmi z masa a kostí a textu by místy prospěl humor nebo ironický odstup; román se totiž bere natolik vážně, až tím paradoxně oslabuje svůj účinek.
Dnes již sedmadevadesátiletý Chomsky je znám svou argumentační zarputilostí a neochotou uznat vlastní mýlky. A tak zatímco většina současných lingvistických škol v otázce naučenosti či vrozenosti jazyka zaujímá realistický postoj někde mezi, Chomsky by se stále do krve hádal (pokud by se od prodělání mozkové mrtvice v roce 2023 nestáhl z veřejného života) ve prospěch vrozenosti. Ale ať už si o Chomském a jeho teoriích myslíme cokoliv, nelze vyloučit, že by bez něj bylo lingvistické poznání o několik dekád pozadu.
Vypravěčka se stává medúzou, omámená jedem po žahnutí, nakažená prokletou nemocí, s možností chapadlovitě ovládat cizí Moničino tělo, jež lze zraňovat, ďoubat a šťourat do něj a jeho ran a pak ho skoro zabít.
V noci si nedáváš dvojitou whisky
jen tělo na těle nádherný set
Bůh je teď nad námi zoufale blízký
vidí jak v extázi koušeš si ret
Suma sumárum: Pánkův román je náležitě jiný a zvláštní. Je napsán způsobem zaumným, který ale má tu výhodu, že čtenáře nenutí, aby to dokola se točící žvatlání četl celé. Důležitější je, že díky němu před ním koluje plejáda kriticky až katastroficky nahlížených a více či méně zajímavých témat. Provázaných dnes tak postmoderně moderní vírou v to, co chci, která nadto každému čtenáři, tedy literárnímu znalci, dává možnost najít si to své oblíbené: něco, co jej osobně sere.
Za šírání procházím orobincem
brodím se vodami skelného jezera
V tichých vlnách odráží se volání kormoránů
Sním o neduživých dálavách
za jedním dvěma kopci
A ty se zjizvenou tváří zatím putuješ kolem světa
vlídně, ale s očekáváním
Šekelí léta nejsou nostalgickou kronikou mládí ani lehkovážným cestopisem o devadesátkovém Izraeli, ale svědectvím o střetu s realitou, v níž se idealizované obrazy identity „země zaslíbené“ lámou v každodennosti, mezilidských vztazích i v neviditelných hierarchiích společnosti. Text místy provokuje, jindy pobaví, občas zneklidní, ale nesnaží se prvoplánově servilně zalíbit.
Poslední stupeň zhmotnění bez tělesa se objevuje v digitální oblasti. Původce tu vytváří dvojníka jako svého avatara, jenž se od něj ale následně emancipuje tím, že se podřizuje silám nezávislým na původci. Poukaz na tuto emancipaci ještě z analogové doby lze nalézt na portrétu Rrose Sélavy od Mana Raye (1921).
Plynutí textu námi nezmítá v peřejích dramatu ani nás neuspává jako stojatá hladina prohřátého rybníka. Nese nás jako odhodlaná říčka, sympaticky energická, avšak stále bezpečná ke koupání už pro předškolního čtenáře, který se jí může nechat houpat, a přitom pořád dosáhne na dno.
Soumrak příběhů, o kterém se tak často v souvislosti se spisovatelským řemeslem a vývojem současného světa mluví, není možná způsoben tolik poklesem čtenářství, ale prostým uchopením světa samotných autorů, kdy se přestává rozlišovat mezi záměrnou a skutečnou banalitou.
V západních novinách je běžné, že se na jejich názorových stránkách vyslovují intelektuálové a lidé z univerzit. Kolik domácích politologů a akademiků, kteří se takto veřejně angažují, píší články, vystupují v médiích a nesou svoji kůži na trh, znáte? Jiří Pehe, Václav Bělohradský, Jacques Rupnik, Petr Pithart, Tomáš Halík a na jiné straně politického spektra třeba Roman Joch.
Webový magazín Tvaru