Téma:

B. Správcová: Trápit se kličkami Jedna otázka pro Radanu Lencovou Rozhovor s Janem Jeřábkem Diskuze s Hanou Rásochovou a Evou Leitnerovou S. Komárek: Mizení L. Kalová: U nás J. Wolfová: S-l-o-v-o? S. Francová: Co nová školní písmová předloha neumožňuje H. Baková: Krasopis versus užitkové písmo Hlas lidu L. Kasal: Alternativní norma Písmová předloha z roku 1932
K písmové předloze (odpovědi na výtky R. Lencové, Tvar č. 8, 15. 4. 2010) Výzva České grafologické komory (Tvar č. 8, 15. 4. 2010)

Trápit se kličkami

V novinách, na internetu i v televizi (naposledy 7. 2. 2010 na ČT24) nás mohla upoutat zpráva o novém školním písmu Radany Lencové, které si pod názvem Comenia Script pomalu razí cestu do škol. Už od příštího školního roku se má začít pokusně učit v prvních třídách osmdesáti škol.

Autorka návrhu, na pohled velmi milá a sympatická výtvarnice a kaligrafka, zdůvodňuje podobu písma zejména tím, že pro děti bude jednodušší (nebudou se muset „trápit“ složitými tvary, kličkami a napojováním), myslí si, že po zvládnutí této předlohy budou děti psát rychleji, estetičtěji a čitelněji – a písmo prý bude natolik praktické, že s ním člověk bez velkých změn vystačí celý život. Radana Lencová si udělala sbírku dětských rukopisů a zjistila, že mnoho dětí v páté třídě současnou spojitou předlohu tak jako tak opustí a začne psát skriptem; to ji utvrdilo v přesvědčení, že je zbytečné zdržovat se s výukou „psacího písma“, a chce nové generace dětí nasměrovat na skript ihned.

Pokud k tomu opravdu dojde, bude to změna velmi radikální, s dopady, které si sama autorka (už podle volby argumentů) uvědomuje jen zčásti, a zejména některé psychologické souvislosti jí unikají zcela. Jak se zdá, nikomu to příliš nevadí: Reakce médií je vstřícná, okouzlení novináři většinou jen vítají novinku, opakují autorčina stanoviska, radují se nad vidinou dalšího umenšení školního „drilu“ a „biflování“ a jen málokterého napadne dát slovo také někomu z řad pedagogů (ti většinou tak jednoznačně nadšeni nejsou). Psychologové a grafologové jako by neexistovali; občas někdo nějakým grafologickým či psychologickým výrokem zašustí, spíše však alibisticky než s upřímnou snahou podívat se na věc i z těchto (pro někoho zřejmě zbytečně komplikovaných) úhlů. Písmové předloze Comenia Script fandí už i náměstek ministryně školství a zdá se, že ruka je téměř v rukávě.

Jediné náznaky skutečné, alespoň trochu věcné veřejné debaty je bohužel možné najít pouze na internetových diskuzních fórech, která samovolně vyrůstají pod propagačními články. Tady skutečně (na rozdíl od oficiálních médií) vřou poměrně velké vášně. Kromě obvyklých neartikulovaných výkřiků tu lze číst i dosti závažné námitky a pochybnosti. Je ovšem otázka, jaký může mít internetová diskuze tohoto druhu vliv na konečné rozhodnutí, zda se Comenia Script do škol zavede, či nikoliv – a zda paradoxně neslouží spíš k tomu, aby se „lid s pánembohem vykecal“, zatímco úředník si nerušeně vykoná, co si usmyslel.

Časopis Tvar v této věci postrádal ve veřejném prostoru kvalifikované názory natolik, že se rozhodl vyvolat diskuzi o návrhu nové písmové předlohy Comenia Script na svých stránkách a začal se vyptávat nejprve právě grafologů – lidí profesionálně se zabývajících psychologií písma. Dělá si naděje, že se do debaty zapojí také psychologové, psychoterapeuti, učitelé, leccos zajímavého by jistě mohli dodat i kulturologové, sociologové a filozofové. V sázce je totiž mnohem víc, než si fanoušci Comenia Scriptu myslí. V nejzazších důsledcích se tu hraje o paměť, tradice, vztah k češtině... o literaturu. Změnit písmovou předlohu (navíc takto radikálně) je nepochybně velký zásah do kulturního podhoubí národa; měli bychom si tedy co nejdůkladněji rozmyslet, co vlastně děláme.

Co všechno taková, jakkoli dobře míněná, změna může způsobit? Jsme ochotni nést za to odpovědnost? Potrapme se, prosím, ještě chvíli přemýšlením o kličkách a háčcích Comenia Scriptu, než se ke změně rozhodneme.

Božena Správcová

Jedna otázka pro Radanu Lencovou

Jste autorkou návrhu nového školního písma Comenia Script. Na své webové stránce píšete: „Já se ale nesnažím, aby se z mého písma stala norma, dokonce mě to trochu děsí, nemám ráda dogmata. Spíš než »vzor« bych to nazvala nový model písma – protože chci, aby psaní bylo pro děti inspirací a hrou, ne rutinou.“ Své písmo se však prosadit do škol snažíte: navrhujete, aby se podle něj začaly děti učit psát; od nového školního roku se vaše písmo mají učit děti z 80 českých škol, poté možná ze všech. V čem tedy spočívá rozdíl mezi vaším pojetím „nového modelu písma“ a tím, co známe pod pojmem „norma“ (resp. „písmový vzor“, „školní předloha“)?

Písmo Comenia Script jsem navrhla pro děti, takže by měly mít možnost ho vyzkoušet, případně pak používat. Proto se dělá pilotáž, aby se písmo otestovalo v praxi. Pokud se potvrdí, že je písmo pro děti jednodušší a vyhovující, získá zřejmě akreditaci nového psacího písma pro výuku ve školách. Ale toto již nezáleží na mně, tato otázka je spíš pro příslušná místa, která o tom rozhodují.

Principem psacího písma Comenia Script není dogma ve smyslu přesného napodobení „vzoru“. Podporuji individuální písemný projev již od raného dětského věku, za předpokladu čitelnosti: děti mají na výběr u několika písmen a číslic dva tvary, volitelný sklon, možnost používat ligatury (praktická spojení 2–3 písmen), levákům jsou nabídnuty jiné tahy při psaní písmen atd. Ti, kteří by chtěli toto písmo dál výtvarně rozvíjet, mohou jednoduchým způsobem dojít ke kaligrafické renesanční formě. A naopak, pro dysgrafické, tělesně nebo mentálně postižené děti je připravena zjednodušená forma písma Comenia Script B. Takto se nabízí písařům určitý druh svobodného písemného projevu, který si zvolí podle svých možností a schopností.

U nás dosud používaný „školní písmový vzor“ je ale stále na principu krasopisu z 19. století (snaha o přesné napodobení předlohy – včetně sklonu), kde se hodnotí, do jaké míry žák potlačil své individuální tendence. Kromě toho pro leváky, dysgrafiky apod. není toto písmo zohledněno, jiný styl psaní se jim nenabízí. To není ale jediná věc, proč jsem se rozhodla navrhnout nové psací písmo.

Podstatné je, aby to, co se děti naučí, měly na celý život – aby se jim ulehčila nejen písemná komunikace, ale také aby jejich písmo bylo plně použitelné a čitelné i v dospělosti.

miš

Písmenka? Výrazový vzor

Rozhovor s Janem Jeřábkem

Jan Jeřábek vystudoval obor kulturologie na FF UK. Je předsedou České grafologické komory. Jeho Grafologie – více než diagnostika osobnosti (Argo, 5., rozšířené vydání v roce 2003) je v současné době nejužívanějším grafologickým učebním textem. Zabývá se také psychoterapií a ve své praxi mj. spojuje západní a východní způsob práce s tělem a s výrazem, což využívá k léčení nejrůznějších psychosomatických symptomů. V roce 2005 vydal knižní rozhovor Sítě vnitřního umění věnovaný převážně grafologii a psychologii.

Co je písmo – z pohledu grafologie?

Vedle toho, že písmo uchovává, zachycuje myšlenky pisatele, vyjadřuje a uchovává také určitý výraz jeho osobnosti, jak momentální, tak dlouhodobý. Výraz je vlastně vztah mezi prožitkem a jeho vnější formou. Nacházíme ho v nejrůznějších činnostech a jejich výsledcích nejen u lidí, ale také u zvířat – zvláště nápadné je to u základních emocí, jako je strach, vztek, radost apod. V rukopise můžeme výraz (tedy projevy individuálního prožívání) výborně sledovat díky tomu, že psaní je činnost do značné míry automatizovaná – člověk tedy na samotný proces psaní nemusí myslet, nepřemýšlí, jak vytvoří každé jednotlivé písmeno; proto se může relativně svobodně výrazově projevit.

V grafologii nejde jen o tvary písmen, jde spíš o to, že jejich forma a vůbec způsob vytváření je velmi individuální – neexistují dva lidé, kteří by stejný text napsali stejně. Jejich projev se bude lišit v nejrůznějších bodech (jako je tlak, rychlost pohybu, rytmus – znaků je celá řada). Několik málo znaků jsme schopni ovlivnit vědomě, ale spoustu věcí má na svědomí naše nevědomá část. Mimochodem, také máme každý už předem určitou představu, jak asi náš písemný projev bude vypadat. (To neplatí jen u písma, ale u každého výrazového projevu – když kráčíme, očekáváme, jak bude chůze probíhat. Pokud se to nedaří, zaskočí nás to.)

Tím se pomalu dostáváme k procesu učení písma, tj. k automatizaci psaní podle nějakého vzoru...

V souvislosti s výrazem bych ještě rád dodal, že existuje také něco, co by se dalo nazvat „výrazovým vzorem“. Tento termín se zatím moc nepoužívá, ale já ho razím – studoval jsem kulturní antropologii a vidím v tom jistou analogii ke kulturním vzorům. Kulturní vzory vedou v rámci dané společnosti k předávání určitých norem chování, hodnot, způsobů vnímání, myšlení, chápání světa, chápání času a prostoru atd. Specifickým kulturním vzorem je také výrazový vzor – tedy způsob, jakým se obvykle v dané kultuře vyjadřují určité typy prožívání. Jedním z výrazových vzorů je tedy i konkrétní písmová předloha. Ale nejen ta, můžeme sem zařadit i třeba takové věci, jako je držení těla, i to se v dané kultuře naučíme a předáváme je, vypěstujeme si určitý cit pro to, co je mezi lidmi považováno za „normální“, běžné, standardní. V naší kultuře je například dodnes považován za vhodný tzv. sokolský postoj (vypnout prsa, břicho zastrčit). Aby to nebylo tak jednoduché, výrazové vzory ovšem nejen určité prožívání vyjadřují, ale i naopak – jestliže je opakovaně zaujímáme, k určitému druhu prožívání nás vedou. A nejen k prožívání, také k nějaké tělové situaci, mohou ovlivňovat zdravotní stav, vedou dokonce k určitému okruhu nemocí... Výrazový vzor se danou společností šíří, ale v určité fázi může přestat vyhovovat. Například o zmíněném sokolském postoji se zjistilo, že do značné míry narušuje a omezuje naše prožívání a působí negativně na zdraví, z výzkumu, o který se opírají Masters a Houstonová v knize Naslouchej svému tělu, vyplývá, že pokud budeme pilně a trpělivě tento vzor praktikovat, zkrátíme si život o několik let... Souvisí totiž s řadou psychosomatických potíží, např. s problémy se srdcem, krevním oběhem, trávením, s problémy s páteří atd.

Jakým způsobem tyto vzory ve společnosti vznikají a zanikají? Předpokládám, že se nedají (pokud zrovna nepanuje diktatura) jen tak podle libosti „zapnout“ a „vypnout“ – dokonce ani v případě, že se dokáže a dostatečně zveřejní jejich prospěšnost či škodlivost...

Síla stereotypu je značná, spíš to ale souvisí s celkovou kulturní proměnou. Pokud se zveřejní dostatečně podložené výzkumy, část lidí tyto vzory postupně přestává učit a šířit – a začnou místo toho třeba nabízet nějakou alternativu. Je to ale spíš téma celkové kulturní proměny, což je velmi komplikovaná věc.

V současné době se objevila iniciativa ze strany typografů jeden z kulturních (výrazových) vzorů, školní písmovou předlohu, změnit. To se dá udělat jakoby snadno – pokud se tedy podaří přesvědčit patřičné mocenské struktury, které změnu schválí –, školy nafasují nové písanky a hotovo. Jak ovšem o takové změně, aby nebyla neuváženou cestou do pekel, rozhodnout?

Především by měla nastat nějaká diskuze – a to hned v několika rovinách (hezky takovou reformu, která se odehrála v roce 1932, popsal Vilém Schönfeld): promyslet změny z hlediska estetického (jak by písmo mělo vypadat, jak bude čitelné) – to se myslím vcelku děje. Další hledisko je řekněme psychologicko-výrazové (k jakému typu prožívání daný výrazový vzor povede, co bude podporovat a co omezovat), neméně důležité je i hledisko pedagogické (nakolik se daný model bude dobře vyučovat). Myslím si, že estetická rovina je ta relativně nejméně důležitá, i když k té je schopno se vyjádřit nejvíce lidí. Nejpodstatnější naopak je otázka, nakolik diskutovaný výrazový vzor vede k psychosomatickému zdraví.

Příznačné je, že zhruba od čtyřicátých let psychologie výrazu ke změnám písmové předlohy mlčela. Kvůli tomu také skutečně došlo k přerušení poměrně zdravého vývoje – změny předlohy z roku 1954 a z doby normalizace opravdu nejsou k lepšímu. Kromě toho se vytratilo i vědomí, jakým způsobem se dá vzor proměňovat a jak o tom vůbec diskutovat, co je podstatné... to jsme jaksi zapomněli. Změny byly prostě zavedeny a společnost pasivně přihlížela.

Jak si to vysvětluješ?

Tím, že psychologie rukopisu, neboli grafologie, jako disciplína za tzv. socialismu přestala existovat. Za celou dobu u nás nevyšla (až na jedinou výjimku, kterou však nelze považovat za grafologii v hlubším slova smyslu) žádná publikace... V podstatě dodnes se autorita psychologie rukopisu ze socialistického potlačování úplně nevzpamatovala, navíc starší generace, které o grafologii věděly a braly ji vážně, vymřely. Jak už jsem řekl, pokud jde o snahy reformovat písmovou předlohu, je třeba znovu se naučit, jak o tom přemýšlet. Ten proces je pro nás opět jakoby novinkou.

Když se podíváš na starší české předlohy nebo na předlohy okolních národů – dá se o některé z nich říci, že je vysloveně špatná?

Takhle se nemůžeš ptát. Dobrá nebo špatná – to je otázka hodnot. Každá z předloh totiž podporuje určité hodnoty, a málokterá kultura, která tyto hodnoty šíří, je sama chápe jako špatné – nemá od nich totiž odstup. Velmi názorným příkladem je předválečná německá předloha. Když se na ni podíváš, zjistíš, že je velmi ostrá, hranatá a má zvětšené rozdíly délek. To je něco, co velmi souviselo s duchem doby, s národním charakterem. Písmo se na formování národního charakteru podílí; není to samozřejmě jediný vliv, ale není zas úplně zanedbatelný: Podílí se na formování způsobu prožívání každého jedince, na způsobu fungování v sociálních kontaktech, ovlivňuje hloubky našeho kontaktu s instinktivní složkou, pocit zakotvenosti apod.

Dá se tedy říci, že písmová předloha je nejen výrazem doby, ale stejnou měrou také dobu budoucí připravuje.

Ano, kromě toho, že formuje také naši současnost. Působí ve dvou směrech – jednak typické hodnoty dané kultury manifestuje, jednak působí na jejich utváření: tím, že se patřičný typ písma někdo učí a přejímá ho. Někdy se ovšem stává, že hodnoty, které písmová předloha manifestuje a utváří, nejsou společností reflektované a artikulované, společnost si vůbec nemusí uvědomit, co vlastně vyjadřuje a opakováním výrazu dále upevňuje... Pro mne jako jedince je těžké sám od sebe odstoupit a uvědomit si, co všechno vlastně vyjadřuji svým postojem, chůzí a typickými gesty – přesto je žádoucí se o sebereflexi pokoušet. Analogicky – jsme-li zainteresováni v určité době a kultuře, rovněž není lehké od ní odstoupit; toho je schopno vždy jen velmi málo lidí.

Jaké by podle tebe měla mít vlastnosti dobrá písmová předloha?

Opakuji: To bychom museli uvažovat o tom, zda naše kultura je dobrá. Co považujeme za zdravé a co za nezdravé? Je třeba dobrá orientace na budoucnost a na cíl? Není ani dobrá, ani špatná – má svoje pozitiva i negativa. Když srovnáme písmové předlohy východu a západu, zjistíme, že vyjadřují úplně jiné hodnoty. Ale to se také proměňuje, dřív byl rozdíl ještě daleko větší... Existují však určité kvality písmové předlohy, na kterých se většina psychologů výrazu shodne, a na to se mne asi ptáš... Písmo by mělo být dostatečně jednoduché a profilované (dnes pociťujeme jako nadbytečnou zdobnost – což souvisí s naším způsobem myšlení a koncentrace), další důležitou kvalitou je to, že písmo by mělo být spojité. To souvisí s celou řadou věcí – zejména s podporou instinktivního prožívání, s kontaktem s hlubšími vrstvami osobnosti a také s hluboce zakotvenou osobnostní jistotou, sebedůvěrou. Naše osobnost má právě v instinktivní složce své kořeny, z nichž vyrůstá, je to jakýsi základ, původní zdroj (mj. také síly a energie) a je životně důležité být s ním v kontaktu. Pokud by např. písmo bylo hranaté (tj. bylo vázáno úhly, nikoli girlandami* – pozn. B. S.), tento kontakt by byl povážlivě narušen.

Takže nejen spojitost, ale vlastně také plynulost je žádoucí.

Ano, spojitost, plynulost a i jistá oblost. A dále vyrovnanost, vyváženost ve všech možných směrech. Např. německá předloha, o které už byla řeč, měla nepřiměřeně zvětšené spodní a horní délky – což souvisí s takovou až nutkavou aktivitou, s oddělováním nadosobních ideálů a nevědomého stínu... A také s přepětím a expanzivitou...

Na myšlence, že nácvikem správného psaní můžeme proměnit svou vlastní osobnost k lepšímu, byla založena tzv. grafoterapie. Funguje tato metoda? Co se v tomto případě míní tím „správným psaním“? Přece jen tedy existuje nějaká ideální předloha, či se v grafoterapii počítalo s naordinováním psací předlohy „na míru“?

Grafoterapie není nic tak bizarního, jak by se mohlo zdát – je součástí terapie výrazem. Terapie výrazem má prastarou tradici a najdeme ji třeba v józe či v bojových uměních... Jestliže se určitým způsobem pohybujeme, má to zpětný vliv i na naše prožívání, to si může každý vyzkoušet. Grafoterapie však byla chápána poněkud zjednodušeně – myslelo se, že stačí změnit některé detaily, znaky. Jenže to nestačí, duše, vnitřní prožívání, se neprojevuje ani tak v jednotlivých znacích jako spíš prolíná celkem.

Klíč ke grafoterapii nejspíš nenajdeme pouze v předloze. Já sám jsem rozvinul určitý směr grafoterapie, která je ovšem založena na vědomém psaní. Psaní je, jak už jsme si řekli, do jisté míry nevědomý proces. Když ovšem začneme psát vědomě (tzn. začneme si uvědomovat, jaká je při psaní naše tělová pozice, jak přitom dýcháme, jaké máme napětí v ruce atd.), naše písmo se začne měnit. Nejde tu o kopírování nějaké vnější normy, spíš o objevení té vnitřní, každá osobnost má tu správnou „normu“ sama v sobě, ve svém středu, nitru, v bytostném já.

Takže v navozeném stavu uvolnění a uvědomování pisatel čeká, co písmo udělá samo...

Přesně tak. Není to zas nějak radikálně nová myšlenka, spíš aplikace tradičního přístupu na psaní a písmo. Na tomto principu už dávno funguje např. Feldenkreisova metoda práce s tělem, Alexandrova technika, meditační techniky – ty všechny jsou založeny na vědomém způsobu sebeužívání, práce se sebou. Jakmile začneme běžné věci dělat vědomě, uvědomovat si, co se s námi při nich děje, kolik síly a napětí používáme a rovněž jaké pocity při tom prožíváme, začne být dost obtížné dělat něco nesmyslným nebo nezdravým způsobem. Psaní nemůžeme od tělesných a duševních procesů oddělovat, je to činnost velmi provázaná s celou osobností...

Takže když se vrátíme k písmové předloze, podstatné je nejen to, jak daná předloha vypadá, ale i to, jakým způsobem nás celkový proces psaní napíná, blokuje, stresuje, omezuje... Zřejmé je, že vynaložení úsilí, síly, napětí by mělo být co nejmenší. Větší snahou (tj. zvýšením napětí) se lepšího efektu většinou nedosáhne.

Může právě třeba míru napětí, stresu při psaní ovlivnit konkrétní podoba předlohy?

Částečně to spolu souvisí. Analogií by mohla být hra na nástroj – není důležitý jen výkon (tj. jaký vydáme tón), důležité je i to, jak hudebník sám sebe (své tělo a mysl) používá, aby si „neublížil“. Pokud je sebe­užívání nezdravé, má to nakonec neblahý vliv i na hru samotnou, dokonce to může způsobit i určité psychosomatické problémy. Proto celá řada hudebníků a herců v zahraničí studuje nejen to, jak podat co nejlepší výkon, ale také sebeužívání, jež úzce souvisí i se zvládnutím stresu. Takže když se děti učí psát, učí se zároveň s tvary písmen určitému způsobu sezení, vzpřímení, napětí v ruce, držení tužky, vzdálenosti od podložky... A také napětí v dalších částech těla jako záda, krk. Jaký mají kontakt se zemí? Jak při tom dýchají? I to jsou svého druhu výrazové vzory – jenže naše kultura je má poněkud ve stínu, příliš si jich nevšímá...

Jisté pokyny v tomto směru si ze školy pamatuji: Nehrb se! Nepiš nosem! Doufejme, že se od těch dob poněkud strukturovaly a diferencovaly...

Ve východní tradici se pěstuje např. umění lukostřelby, ve kterém je stejně důležité jako trefit se do terče (a možná víc) právě držení těla, pozice při střelbě, vztah mezi střelcem a terčem a pochopitelně celkový stav mysli. Čili nejen jak se trefit, ale také jak při tom být. Možná by vůbec neškodilo zkusit nahlížet na výuku psaní podobně. Ale to už jsme asi na naše lehce zatuchlé poměry příliš avantgardní.

A že s tím pořád otravuju: Jaký typ písmové předlohy obecně ono bytí, existenci podporuje a jaký potlačuje? Mluvili jsme už o neblahém vlivu hran...

I „hranaté“ bytí je ale způsob existence, že?

Řekněme, že nám jde o „zdravou“ existenci.

Zase jsme u toho: co je zdravé a co je nezdravé, to si každá doba a kultura představuje jinak, představa se různě posouvá. Jsou ale určité způsoby pohybu, které jsou tradičními přístupy zažívané jako zdravé. Z hlediska psychoterapie a práce s tělem je můžeme sledovat na čtyřech frontách: podle míry relaxace, míry otevření struktury, míry kontaktu se středem a míry vědomí.

Mohl bys teď prosím upřít pohled na návrh nového školního písma jménem Comenia Script a trochu se nad jím naznačeným způsobem zamyslet? Předloha Comenia Script je nejspíš také výrazem doby – co nám říká o nás, o naší době?

Nejsem si jist, do jaké míry je výrazem doby. Snad to zjednodušení...

Zda je či není výrazem doby, možná poznáme podle toho, jestli se ujme...

Ano. Jenže do návrhu předlohy se také velkou měrou projikuje osobnost tvůrce, jeho osobní prožívání a jeho vlastní systém hodnot. Když je lidem vnucen vzor, který potřebám doby neodpovídá, stejně si ho upraví.

Mimochodem – očekávat, že někdo bude celý život psát podle nějaké předlohy (jak jsem se někde právě v souvislosti s Comenií dočetl), je poněkud naivní. To se děje možná několik let, než se psaní zautomatizuje, ale později, s vývojem naší osobnosti, se vyvíjí i náš rukopis směrem k individuálnosti, pronikají do něj další vzory a tvary... tak je to koneckonců i dneska. Téměř nikdo nepíše tak, jak se naučil ve škole. A tak to má být.

Vraťme se k návrhu školní předlohy Comenia Script...

Je to písmo nespojité – to je poněkud zcestné (ale o tom jsme už mluvili). Další problém vidím ve sklonu – naše kultura je prostě pravosklonná (orientovaná na budoucnost a také více extrovertní). Stojatost je zažívaná jako odklon od normy... Problematický je poměr zón – to souvisí s vyváženým prožíváním těla, duše, ducha. To myslím také není v souladu s potřebami doby – většina lidí píše naopak se zvětšeným rozdílem délek, má pravý sklon a píše spojitě. Dokonce i když začnou používat skript, tak ho spojují – skoro nikdo nepíše skript nespojitý, automatizace vždy vede k zapojování. Tak to bude, ať se ustanoví vzor jakýkoliv. Sice lidem může předloha zapojení zkomplikovat, ale stejně vznikne.

Tohle písmo je hodně dívčí (viz jeho oblost a jistá plnost). Má v sobě estetické nároky a takový... útlum. Průměrné osobnosti dnešní doby prostě neodpovídá. Ta je naopak zrychlená, víc napjatá, dynamičtější a má v sobě daleko víc mužských kvalit.

Jaké tendence tedy tento vzor podporuje a jaké potlačuje?

Kdyby měl skutečně (tak, jak to z ukázek vypadá) být nespojitý nebo obtížně spojitelný, vedl by k určité roztříštěnosti, fragmentárnosti vnímání, prožívání i myšlení. To v naší kultuře nepochybně už je – zúžení vědomí, neschopnost spojování věcí, tendence k oddělování...

Takže nový písmový vzor by tuto tendence ještě „přihnojil“?

Určitě. Ale vedle toho by také narušoval instinktivní jistotu. Jak už jsem řekl, člověk potřebuje být v kontaktu s instinktem, zažívat instinktivní jistotu životního toku, plynutí. Příroda v sobě plynutí má, všechny přírodní děje jsou nějakým způsobem plynulé, propojené. Názorně to vidíš v chůzi – ideální je, když je co nejplynulejší. Zkus chvíli chodit trhaně, oddělovat jednotlivé pohyby – to se jeví dosti toporně a nezdravě a často je to také projev nějaké nemoci... Čím je chůze uvolněnější, plynulejší, tím je zdravější. Podobně plavání, běh... Všechny tyto pohyby mají v sobě zabudovanou tendenci ke spojitosti a rytmu. I písmo je potřeba vidět v tomto kontextu – jako přirozený zdravý pohyb, který je uvolněný, plynulý a rytmický. Předloha by k takovému pohybu měla vést. A další věc: to, že je zde pohyb neustále přerušován, je navíc namáhavé a neúčinné, není možné pořád začínat a končit, je to velké plýtvání energií. To ví i každý řidič: jezdit stylem brzda-plyn se nevyplatí, motor spotřebuje mnohem víc paliva a součástky se zbytečně opotřebovávají.

Nespojitost bych zde opravdu viděl jako velký problém. Potom asi ten sklon, který by měl být přirozeně daný, protože naše tradice je taková. Stojatá písma zažíváme daleko víc jako směřující k odstupu, introverzi, vzdoru...

Není toto i dalšími radikálně změněnými znaky – možná v souladu s dobou – také určitým vzdorem proti tradici?

Ne, já bych řekl, že toto písmo není ani tak výrazem doby jako své autorky. Má v sobě ráz utlumenosti. To jsou vlastně samé znaky utlumenosti: nespojitost, stojatost, zmenšené délkové rozdíly... Je to utlumená fixace 4B*.

Neprospělo by třeba lidem, aby se trochu utlumili?

Myslím, že ne tímto způsobem. Tenhle způsob utlumení je spíš výrazem přesunutí energie někam do nevědomí, kde není k dispozici. Písmo člověka, který má jisté zábrany, tlumí impulzy, které z nějakých důvodů nejsou přijaté.

Taky je zvláštní, že by měl být najednou normou skript...

Autorka hodně akcentuje čitelnost... Já si ale myslím, že nyní máme písmo čitelné celkem dobře – zabýval jsem se mnoha tisíci rukopisy (jen když si spočítáš přijímací zkoušky za 18 let existence grafologické komory – to je kolem čtyř tisíc rukopisů) a musím říct, že nečitelné jsou opravdu vzácnou výjimkou.

Nečitelnost vzniká obroušením a zanedbáním tvarů, spěchem. To však není kvalitou předlohy, ale doby – doba je uspěchaná, zanedbává věci – celá naše kultura je taková, zanedbáváme kde co, nežijeme teď a tady, nevnímáme dobře přítomnost, utíkáme z ní. Čili takhle naložíme s jakýmkoli vzorem. Nečitelnost až na výjimky nezpůsobuje vzor, ale způsob jeho používání. V tomto smyslu mě napadá, že vzor Comenia Scriptu se může řadě lidí líbit právě kvůli projekci – chtěli by žít daleko klidněji, ne tak hekticky.

A pak jsou ještě zvláštní ty drobné zádrhy, patky u písmen – ty jsou totiž celkem obtížné na koordinaci. Zkrácené jsou také koncové tahy – což podporuje mou teorii, že autorka má relativně nižší hladinu energie a jisté introvertní tendence. Jinak toto písmo v sobě má i jakousi plošnost, zjednodušení – což je zase naopak dobře.

Takže jaké je tvoje resumé?

Já myslím, že by se z toho dala udělat docela dobrá předloha, kterou by bylo možné používat zdravěji než tu stávající. Kdyby se podpořily tendence ke spojitosti a rytmičnosti, zharmonizoval se poměr zón, přirozený pravý sklon....

...tak bys z toho dostal předlohu z roku 1932.

Ne, tahle je přece jen plošnější (aspoň tedy ve střední zóně), jsou tam některá zjednodušení, mizí primární těsnost...

Předloha z roku 1932 moc těsná nebyla, ona se přece ztěsnila až potom.

A všimni si, že lidi tak těsně většinou nepsali, možná prvních pár let ve škole...

Je otázka, jestli ale zrovna ve chvíli, kdy je člověk malý a učí se psát (nemá písmo zautomatizované, tudíž ho mnohem víc prožívá), není na takové věci citlivější...

Na procesu psaní je velmi důležitý právě takový ten nácvik kliček. Když začneš nacvičovat kličky nebo vlnovku, dostaneš se do rytmu. Řekl bych, že písmo Comenia Script na několika frontách omezuje rytmičnost – to mi vadí. Proč se vzdávat smyček, které je možné psát rytmicky, a přitom nejsou nijak zvlášť výraznou komplikací? Instinktivní potřeba lidí není psát nespojitě, v tom smyslu je nespojitá předloha passé... Ale však oni si to stejně propojí.

Předloha na děti určitě při nácviku působí, ale později, když už jsou v psaní zběhlejší, nepoužívají jen jeden vzor – začleňují do svého písma i vzory rodičů, a kolikrát i vzory z jiných kultur. Akulturační procesy jsou dnes uvolněnější než kdykoliv jindy – což je slibné. Aspoň v tom, že se dnes volbou špatné předlohy nedá udělat zas tak osudová chyba. Akorát to může být trochu zbytečná práce...

Kdyby tvoje Klárka přinesla takovou písanku, byl bys rád?

Dosavadní předloha je příliš těsná, to je pravda. A některá písmena jsou až příliš zdobná (velké F, D apod.) – ta by se určitě dala zjednodušit, některá jsou až skoro takoví archaičtí dinosauři... Je však spojitá a má i určitou míru oblosti, koncové tahy jsou daleko delší než u navrhované předlohy.

Celkově tedy pokud jde o Comenia Script... řekl bych, že je to dobrý návrh, ale chtěl by dopracovat. Měl by projít odbornější, fundovanější diskuzí. A také je důležité – když už něco navrhuji a používám – vědět, proč to tak je, s čím z mojí osobnosti to souvisí (protože nelze být plně neosobní), a také co to může způsobit ostatním.

Připravila Božena Správcová

*Poznámky:

Fixace – komplexní dojmový znak vyjadřující v grafologii vztah mezi formou a pohybem v šestistupňové škále (1, 2, 3, 4A, 4B, 5).

Vidět věci v souvislostech

Diskuze s Hanou Rásochovou a Evrou Leitnerovou o návrhu nového školního písma

Hana Rásochová se grafologií intenzivně zabývá od roku 1990, diplom Grafolog ČGK obhájila v roce 1996. Absolvovala studium psychologie na Psychoterapeutické fakultě (SUR) a individuální psychoanalýzu (400 hod.). Od roku 1997 samostatně lektorovala kurzy grafologie, od roku 2005 se lektorsky podílí na výuce České grafologické komory. Ve své soukromé praxi se věnuje osobnímu grafologickému poradenství.

Eva Leitnerová vystudovala ekonomiku na VŠE. Grafologií se zabývá od roku 1995. V roce 2001 získala diplom Grafolog ČGK a od téhož roku se lektorsky podílí na výuce České grafologické komory. V grafologické praxi se věnuje osobnímu, partnerskému a personálnímu poradenství. V současné době studuje obor andragogika a personální řízení na FF UK.

Když se na návrh školního písma Comenia Script podíváte grafologickým okem, co vidíte? Zkusme si představit, že by se skutečně podle něho měly děti učit psát...

Eva Leitnerová: Proč ne? Já bych to klidně vyzkoušela. Písmo má své klady i zápory. Tvarově se mi líbí, je kulaté, plné, přívětivé. Připadá mi na pohled přirozenější než současná písmová předloha (ta je opravdu strašně těsná, zúžená, protažená – v sedmdesátých letech se zúžila až do skutečně nepříjemné podoby). Nové písmo je návrat k jakési proporcionalitě – je tam účelnost, zjednodušení, což zároveň vede i ke zpomalení, k větší soustředěnosti na tvar než na pohyb. Není možná úplně od věci, vrátit se k hezkému tvaru a zpomalenému pohybu. Pravda je, že provázané písmo je rychlejší, ovšem – je to dobře?

Hana Rásochová: Když mluvíš o proporcionalitě, zrovna té tady moc nevidím: všechno se odehrává pouze ve střední zóně. Do horní a spodní zóny toto písmo vyhání jen jakési neduživé výhonky, zatímco střední zóna je v kontrastu k nim nafouklá, nabubřelá...

A pokud jde o těsnost, sevřenost – to přece není jen otázka tvarů. Tvary, písmena, musíš také nějak spojovat (paní Lencová sama říká, že některé tvary spojovat lze). Jenže nová písmena mají jen jakési kraťoučké patky, serify, jak tomu říkají typografové. Pokud bychom měli respektovat jejich úhel a snažit se o napojení, v důsledku bude i toto písmo strašně těsné, jaksi slepené. Primární těsnost je tedy vlastně nahrazena těsností sekundární...

Eva Leitnerová: Tohle je ale věc, kterou si každý zreguluje podle sebe.

To ano – stejně tak, jako v normě staré, která platí nyní. Vraťme se ale přímo k předloze jako takové a mluvme o její proporcionalitě či neproporcionalitě...

HR: Mimochodem, také v ní, hlavně díky zakrnělým a odpadlým koncovým tahům, nejsou žádné girlandy*.

EL: Jedině snad písmeno „u“...

HR: Pozor, tam je podepřená girlanda*! A dokonce i spojování (tady je uveden příklad „e–m“) nastává úhlem*. Když něco chceš spojit s „-e“, tak co? Uděláš tady ten kraťoučký náběhový tah, a teď se musíš dostat do úplně jiného úhlu, protože „-e“ nenavazuje.

EL: Hm, musí se trochu zlomit...

HR: Čili i v takových detailech je plynulost neustále narušovaná, bržděná...

EL: Proč ale písmovou předlohu trochu nebrzdit? Ten úprk, překotnost. Tím vlastně argumentuje i Radana Lencová, že spousta písem je díky příliš rychlému pohybu nečitelná...

Je podle vaší zkušenosti čitelnost opravdu otázkou předlohy, nebo spíš osobní charakteristikou každého pisatele?

HR: Osobní charakteristikou, určitě.

EL: Jasně. Ale moje babička se učila ve škole krasopis, lidé si zakládali na tom, že píšou hezky, na svůj rukopis bývali i pyšní... Věřím, že by možná právě to zpomalení, zaoblení a rozšíření nové normy k čitelnosti přispělo.

Autorka však ku podivu považuje písmo Comenia Script za rychlejší...

EL: Plete se. Rychlejší je prostě písmo provázané, každý si to může zkusit, dokonce se to uvádí i v odborné literatuře. I starý název pro spojité písmo, „kurentní“ (z lat. currere = běžet), to naznačuje, že? Pokud jde o rychlost, v tom bych s paní Lencovou opravdu nesouhlasila. Souhlasím s ní ale v tom, že může být čitelnější a praktičtější...

HR: V čem praktičtější? V tom, že se děti nebudou muset učit písmo psací a tiskací? Anebo myslíš v používání toho písma? Vezmi si už jen jeho zbržďování, fragmentaci...

EL: Ano, to jsou ty zápory. Grafologie říká, že nespojitost vede k roztěkanosti, rozkouskování... Na druhé straně pisatel nespojitého písma není tak vázaný, má víc intuice, není tam ta spoutanost – zatímco extrémně spojité písmo se vyskytuje spíš u lidí, kteří příliš nápadů nevymyslí, nechávají se spoutat normou...

Protože zatím máme normu spojitou, nespojitost je tedy dost výrazné odlišení se od normy. Zatímco pokud se tuto navrhovanou normu někomu v osobním rukopise podaří propojit, bude možná jako rebelie vnímáno propojení, ne?

EL: Já jsem si všimla, že spousta mladých lidí, přestože se ve škole učili psát podle spojité normy, sami od sebe píšou skriptem.

HR: Ano. Ale to je jejich volba, nějak k tomu došli. To je něco jiného, než učit je tak psát rovnou.

Příliš rychlá zkratka, která by se mohla vymstít?

EL: Jak vymstít?

HR: Třeba že při výuce psaní nebudou mít příležitost pochopit, prožít, že na sebe věci přirozeně navazují, že spolu vzájemně souvisejí. Já se domnívám, že spojité písmo mj. vede k tomu, vidět věci v souvislostech, k nějakému smyslu pro celek. Zatímco fragmentování naopak upírá pozornost k jednotlivostem.

EL: To je pravda. Ale těžko říct, netroufám si předvídat, co to do budoucna udělá... Možná se pletu, ale zas tak velké nebezpečí v tom nevidím. Vidím jen na pohled příjemnější písmo.

HR: Které ovšem víc pracuje s formou, na úkor pohybu.

EL: Právě. A to si myslím, že není úplně špatně.

HR: No tak pozor, zkušenost grafologie nás učí, že pohyb a forma mají být v rovnováze. Je-li pohyb potlačen, zaměřujeme se hlavně na jednotlivé, od sebe izolované formy.

EL: Dnešní doba je ale hrozně pohybová, hektická, nic nestojí na místě – je znejisťující!

To ano, ale zároveň se v ní hůř a hůř hledají a nacházejí souvislosti a mnozí se o to možná už ani nepokoušejí. Není právě hledání souvislostí ta dovednost, která by mohla někomu chybět – odstraníme-li ji už i z písma?

EL: Nevím, jestli je to jenom otázka školní normy. Když je někdo cyklotým*, školní norma z něj schizotýma* neudělá. A naopak.

HR: Víš, ale trochu bych se bála toho, co může udělat dlouhodobé potlačování ně­­kterých znaků a podpora jiných. Tady například vidím potlačování spojitosti, délkových rozdílů...

EL: Na to se dá odpovědět tak, že až dosud zde byla potlačována plnost a šíře. A taky to možná skutečně vedlo k úzkosti a sevřenosti...

HR: Také bych ráda viděla změnu současné předlohy – ale ve prospěch uvolnění. Když se podíváš na předlohu Comenia Script, tam to s uvolněním zas tak slavné není. Je taky pěkně sevřená, i když zase na jiný způsob. Už jsme o tom trochu mluvili, ale můžeme pokračovat – když se podíváš na ty kulaté plné ovály střední zóny* – to jsou kromě jiného také symboly ega. Comenia „řádění“ ega rozpoutává do ohromné šíře na úkor ostatních vrstev osobnosti, na úkor kořenů i přesahu. Harmonický rukopis (resp. jeho pisatel) se přece zvedá k výšinám a sestupuje do hloubek...

EL: Máš pravdu, Comenia Script dokonce operuje i se změnou poměru tří zón – ze současného 1:1:1 (někde se uvádí 5:6:5) na 5:8:5. Na druhé straně – horní a dolní zóny nezobrazují jen tendence jít do hloubek a k výšinám, ale také pudy a ambice...

HR: Ambice – to je pořád vztahování se k nějakému ideálu, hodnotám, k něčemu, co nás přesahuje...

EL: Ano, ale nemusí to být rovnou nějaké duchovno nebo něco ušlechtilého. Pravda je, že horní a spodní zóna dostaly na frak. Ale když se podíváš na předlohy jiných národů – já jsem si tady třeba přinesla britskou písanku*. Děti se podle ní učí vlastně velmi jednoduchá písmena s náběhy, patkami, dost se to podobá písmu Comenia Script. V jednu chvíli pak dostanou pokyn, aby naučená písmena zkusily podle vzoru propojit. Náhle se v místech, kde je dřív trochu uměle brzdily v rozletu malinké patky, můžou rozjet – přirozeně je to vede k napojování.

HR: To mluvíš dejme tomu o nějaké učební metodě. Ale předloha, norma je ve výsledku spojitá, zatímco Comenia nikoliv. Když o tom přemýšlím, vlastně jsem se s žádnou nespojitou předlohou nesetkala (nechceme-li mluvit o jiných písmech, než je latinka).

EL: Němci se učí v písankách jak psací, spojité písmo, tak i skript. Je ovšem fakt, že náběhové tahy jsou jak u Britů, tak u Němců mnohem víc provázané.

HR: Mně je divné, že má paní Lencová potřebu ve svých materiálech neustále zdůrazňovat prospěšnost a úžasnost zjednodušení – jaký klade důraz na to, aby se ty ubohé děti už konečně nemusely učit psací i tiskací písmena. Nechápu. Proč by se to neměly učit?

EL: Její návrh je hodně směrovaný na děti, které jsou dyslektické a dysgrafické – které mají s tvarem a čitelností písmen problém. (Nevím, jaké s tím ona sama může mít zkušenosti, když je profesí kaligrafka – ale možná zrovna ano.) Máš ale pravdu v tom, že všichni dysgrafici a dyslektici nejsou.

HR: Už se mi trochu zajídá takové to klišé, jak prý se dnes děti ve škole přetěžují (nelépe „biflováním“ či „drilem“). „Představte si, musejí se, chuděry, naučit A! A ne dost na tom, učitelka striktně vyžaduje ještě i B a C!“ Kolik znaků se asi musí naučit čínské dítě, když chce rozumět textu? No a co? Děti jsou na rozdíl od dospělých vybavené na to, aby se učily, aby nasávaly všelijaké, i složité, vědomosti a umy. To, že se učí složitější písmo, propojené, se smyčkami a kličkami, má i důležité „vedlejší“ efekty: nutí je to osvojit si jemnější motoriku, určitý způsob uvolňování...

EL: ...asi i trpělivost a soustředění. Pokud se to nebudou muset učit na písmu, zřejmě se to budou muset naučit na něčem jiném.

HR: Ale chtěla bys dát své dítě do takové školy, kde se všichni musejí přizpůsobit jednomu, dvěma žákům, kteří nejsou schopni se naučit psát? Je to žádoucí? Není to vlastně dost chatrně odůvodněné snížení úrovně pro všechny?

EL: Nedá se jít proti době. Možná by to bylo hezké, ale asi to dost dobře nejde. Všechno se zjednodušuje a toto je jeden z následků...

Je to opravdu jenom následek? Nebavíme se tu náhodou celou dobu o tom, že přesně takové na první pohled nevinné věci, jako je způsob výchovy dětí nebo písmová norma, připravují půdu pro doby příští?

HR: Nepochybně. Rozhodně je potřeba zvážit, jaké tendence písmovou normou podporujeme.

Jaké tendence tedy tato navrhovaná norma ještě podporuje a čím? Mluvily jsme o nespojitosti, předimenzované střední zóně na úkor zakrnělé horní a spodní, o sekundární těsnosti... Co dál?

HR: Tak ještě třeba levoběžnost*. Té je tu také požehnaně... Zkrácené koncové tahy – ze spodních délek se ani nedotahují na řádku – to patří také k levoběžnosti. Chceme to?

EL: Levoběžnost má i své kladné významy – třeba zastavení, spočinutí, návrat k sobě...

A záporné?

EL: Řekněme chamtivost, nebo vztahování všeho k sobě... Ale říká se, že lidé dnes nejsou příliš zakořenění, tak třeba to i k nějakému usebrání, zakořenění pomůže...

HR: Teda ale jestli tohle písmo něco není, tak není zakořeněné!

EL: Hm, máš pravdu. Je takové... praktické. Do dnešní reality jak ušité.

HR: Jak jako praktické? V čem? Pro koho?

EL: Jednoduché, čitelné, zřetelné – tak to myslím. Aby se s ním dal napsat vzkaz a adresát ho bez potíží přečetl.

V grafologii je určitým významonosným znakem i to, že někdo píše skriptem. Co by se dalo vyvodit z toho, že skript má být najednou normou pro všechny?

HR: Není skript jako skript – může být příznakem masky, ale může být i celkem přirozený, protože i důvody, proč s ním jednotliví lidé píšou, jsou různé. Pro někoho je to snaha o čitelnost, technici s ním často píšou ze zvyku... Ale obecně – skript o svém pisateli vypovídá mnohem méně. Je anonymnější.

EL: Vždyť ano, dneska je všechno anonymnější!

HR: Jo, takže i v tom je to vlastně praktické?

EL: Proboha, nechte mě, já jsem pozorovatel, a jen se snažím dávat do souvislostí to, co vidím. Ne, že bych s tím vším úplně souhlasila, ale dává mi smysl, proč to tak je...

Promiň.

HR: Jenže víš, mě docela irituje, jak paní Lencová neustále zdůrazňuje pouze tu technickou stránku. Jako by naučit se psát znamenalo jen zvládnout tvary písmen. Už ale vůbec nevidí důsledky, smysl těch tvarů, významy nebo souvislosti – jako by opravdu šlo jen o problém nějaké manuální zručnosti. Podle ní je spousta dnešních rukopisů nečitelných prostě jen proto, že si lidé nebyli schopni dostatečně osvojit psací předlohu... To je trošku... zredukovaný pohled na svět, když rovnou nechci říci omezený. Nebo ne?

EL: Dobře, to je její pohled, pohled kaligrafky...

HR: Jenže právě tak i celé písmo Comenia Script je její pohled. A po nás se chce, abychom ho přijali, ztotožnili se s ním. Chceme to?

EL: Jsou pod ním podepsaní tři výtvarníci, nejen ona. Jako pozorovatel (nechci to teď hodnotit) musím říct, že podobná písma se vyskytují i v některých okolních evropských státech. Sjednocuje se Evropa, proč by se trochu nesjednotilo i písmo?

HR: Teda to je jak v Postřižinách: „Švagrová, je doba zkracování...“

EL: Možná se tvůrci i trochu inspirovali ostatními školními předlohami – hlavně s tou britskou vidím hodně podobností. Když už jsou euronormy na okna, za chvíli třeba bude i euronorma na písmo!

HR: ...no ale... nemusíme tím snad být povinně nadšeni.

EL: I když – Italové mají předlohu o dost jinou, a Francouzi se úplně vymykají – mají zase ozdobná velká písmena a spodní a dolní délky dokonce dvakrát tak dlouhé než střední zónu...

Schönfeld tvrdil, že písmová norma odráží národní charakter...

Zajímavé, jak jedině my, Češi, na po­­čátku 21. století, jsme zřejmě ochotni se ho ze dne na den vzdát... Či aspoň tradic, abychom zůstaly při zemi.

EL: Třeba té sevřenosti, kdybychom se dokázali vzdát, to by mi vůbec nevadilo. Ale nevím, jestli má písmo zase takovou moc...

HR: Když se podíváš na přehled českých písmových předloh od roku 1849*, jde o změny spíš v detailech, tu zmizely nějaké ozdobné smyčky, onde se mírně pohnulo se sklonem nebo s otevřeností. Zatímco změna, která nás možná čeká, je velmi radikální – a v mnoha znacích najednou...

EL: No já bych tam taky radši viděla aspoň nějakou tu smyčku. Ale třeba si to tam lidi dodělají; toto je možná opravdu jen takový návod, kostra...

HR: Lidé si dodělají nebo zjednoduší každou předlohu – my snad ale mluvíme o předloze tak, jak je.

Jak velká část lidí má podle vašich zkušeností tendenci se předlohy držet – bez zjednodušování či dotváření? Zřejmě to je právě ta část národa, která bude i novou normou nejvíce směrovatelná, ovlivnitelná...

EL: V čem by je mohla ohrozit?

HR: Právě tím, že si do ní nic svého ne­­vloží, protože toho prostě nejsou schopni. Vždycky máš část lidí, kteří se obecnou normou (a teď nemyslím jen na písmo) nechají tak trošku bezmyšlenkovitě vláčet, a to dokonce i v případě, že je destruktivní nebo nemorální. A když se vrátíme k písmu, nevím, jaké procento lidí bude schopno se s takovou předlohou dobrat spojitosti. Mnohé to možná nikdy ani nenapadne. Ztratí tak šanci psát (myslet) spojitě, nebo o to aspoň usilovat jako o ideál, vzor...

EL: Teď bych asi ráda připomněla, že rukopis každého z nás se během života – od té chvíle, co ovládneš abecedu až do ztráty schopnosti psát – ukrutně mění, prochází vývojem. Někdo míň, někdo víc si své písmo hledá, dochází k proměnám rukopisu. To souvisí se zráním a vyspíváním každého člověka... Markantní je hledání osobního písma třeba v pubertě. Školní norma je vlastně jen start, a co z ní vzejde, to je na každém z nás... Nepřeceňovala bych to.

Co kdybychom se teď podívaly na školní písmo Comenia Script jako na osobní rukopis a zkusily dát dohromady vlastnosti jeho pisatele (tj. jedince, který by takový vzor přijal za svůj)?

HR: Teď by se asi mělo říci, že se tím dopustíme hodně velkého zjednodušení, norma (každá) postrádá živost osobního rukopisu, takže o spousty poznatků, které máme v každém rukopise živého člověka, přijdeme. Chtě nechtě se tedy budeme pohybovat spíš v rovině jednotlivých znaků. Ale i ty jsou nápadné a je jich docela hodně – nespojitost, kolmost, střední zóna a zkrácená horní a dolní, hodně levoběžnosti, nafouklé ovály, primární šířka a sekundární těsnost, odpadlé koncové tahy v podobě patiček...

EL: To bych považovala spíš za náznak propojení... Podle jejich nasměrování se písmenka dostanou blíž, chybí mezi nimi odstup, chybí takové ty dlouhé náběhy, na které jsme zvyklí. Výměna primární těsnosti/sekundární šíře za primární šíři a sekundární těsnost... To jsou dva extrémy. Mělo by to být vyvážené.

Co bychom z toho vyvodili?

EL: Třeba větší blízkost, bližší vztah k lidem, věcem... Ale třeba i nedostatek odstupu.

HR: Nerada bych zveličovala význam jednoho ze znaků, ale extrémní nalepenost písmen na sebe (o které jsme už v souvislosti s Comenií mluvili) může svědčit také o narcismu, o neschopnosti opustit své ego.

Na totéž jsme narazili i u jiného znaku (nafouklých oválů a přebujelé střední zóny, levoběžnosti) – čili asi to nebude úplně od věci.

HR: A že by tam bylo zase tolik vstřícnosti ke druhým, kterou se snažila Eva uvidět v sekundární těsnosti – to bych zrovna neřekla. Proti tomu hovoří ty zakrslé, ustřelené koncové tahy a levoběžnost, a také skoro úplná absence girlandy. Vstřícnosti je mimochodem zrovna o dost víc v normě, kterou máme teď.

EL: Co třeba plnost? Plnost v písmu znamená citovost. K sobě, ale i k druhým.

HR: No jo, ale kde ji tady máš? Zas jen ve střední zóně, v horní, ani v dolní není po plnosti ani stopy.

EL: V dolní je alespoň náznak...

HR: Ne, spodní smyčky nejsou dotažené na řádek a vytvářejí otevřené háky.

Dá se říct, že to písmo vykazuje dost rysů nedospělosti?

EL: No možná jo, dětem se malují i zvířátka pěkně kulatá s oblými a plnými tvary, aby byla roztomilá... Zároveň je v té kulatosti smyslovost, citovost...

Ovšem vysublimovaná pouze do střední zóny praktičnosti, ega, jak už jsme si řekly – jak se taková smyslovost a citovost může projevovat? Nějakou poživačností, mlsností třeba?

EL: Poživačnost bych hledala spíš v plné spodní zóně – nevědomí, pudů atd.

HR: Jenže od těch je toto písmo bohužel odříznuté.

EL: Plnost ve střední zóně je taky citovost, praktická citovost, cit pro realitu...

Co dál?

EL: Možná to zpomalení...

HR: Které je ovšem považováno za zrychlení.

Nevznikl tento omyl třeba tím, že autorka je jako kaligrafka v takových písmech zběhlá a jdou jí rychle, zatímco na obyčejný rukopis už si odvykla?

HR: Pravděpodobně. Ona však také tvrdí (nevím, kde bere tu jistotu v obecnou platnost), že většina rukopisů je nečitelná. Já bych zase mohla stejně tak říci, že většina rukopisů je čitelná.

Napadá mě, že se většina rukopisů opravdu může jevit jako nečitelná tomu, kdo slova nečte v kontextu. Když ti nefungují takové ty automatismy, umožňující vnímat větu v jejím celku.

HR: Čímž se opět dostáváme k roztříštěnosti světa na fragmenty, k neschopnosti nebo neochotě vidět věci v kontinuitě a souvislostech.

EL: Všimla jsem si, že někteří lidé píšící skriptem mají slova tak nějak divně rozsekaná, věty se slévají a nejsou zřetelné ani hranice jednotlivých slov. A další věc – část „skriptařů“ zase opravdu má tendenci tvary propojovat.

Kam se nám tedy zatoulala ona vzývaná čitelnost? Podle toho, co říkáš, vlastně oddělení písmen (nejasné hranice mezi slovy) otevírá novou možnost, jak psát nečitelně...

EL: Čitelnost by se mohla uchovat díky zjednodušení, lidé, kteří jsou inteligentní a bystří, většinou zjednodušují...

HR: ...ovšem proto, že k tomu zjednodušení na funkční podstatu (která jim vyhovuje) vývojem sami dojdou, ne, že jim to tak někdo rovnou nalije do hlavy. Je to podobný rozdíl, jako když učitel třídě zadá přečíst román nebo když zadá přečíst jeho obsah.

EL: No jo, ale taková je doba, s tím nic nezmůžeš! Dneska už kolem sebe vidíš jenom tištěné písmo, lidé už nepíšou dopisy na papír, píšou maily. Já myslím, že i to je důvod, proč se předloha dostala do podoby skriptu. Teď už to fakt nejsou jen technici, kteří píšou skriptovitě, dřív to tak bylo. Rozpojitě píše dnes kdekdo.

HR: Proč to ale ještě podporovat normou?

Opravdu nespojité písmo převažuje? Například když se teď podívám na naše poznámky, které leží na stole, všechny jsou psané dost spojitě.

EL: Když dělám personální analýzy pro firmy, málokdo píše spojitě, opravdu menšina.

A není to ale poněkud speciální situace? Představuju si, že píšu svůj životopis rukou (tj. tuším záměr předhodit ho grafologovi) a chci být přijata do jakési firmy – tedy zapůsobit co nejvzorněji a nejseriózněji... Je to vlastně něco jako úřední dopis, ale pro někoho třeba ještě víc stresující. A taky možná jen určitý typ firem si objedná grafologa.

EL: To je možné, ale i moji dva dospělí synové a jejich kamarádi většinou píšou rozpojitě. Je to tak, smiřte se s tím!

Co sklon? Autorka ho chce ponechat co nejvíce variabilní, ale v základní podobě písmo nějaký sklon mít musí, a má kolmý.

HR: Kolmost u písma znamená např. rezervovanost, sebekontrolu, racionalitu...

EL: Neutralitu možná...

HR: Ale i jistou obranu před citovostí, před ztrátou sebeovládání...

Vilém Schönfeld píše (pravda, na sklonku první republiky), že mnohé dívky v pubertě zvolí „mondénní“ stojatý sklon a později se třeba zase vrátí k pravému sklonu...

EL: Je pravda, že v pubertě se se sklonem nejvíc experimentuje, a u někoho je stojatost nebo levý sklon dokonce takovým znakem opozičnictví – aspoň já jsem to tak měla určitě.

Je možné chtít po šestiletých dětech, aby si vybraly sklon?

EL: To ne, to bych takhle nebrala... Děti se zpočátku hlavně učí tvar...

Ale taky řád. Jestli spíš nepotřebují, aby jim paní učitelka jasně řekla, co od nich chce...

EL: Spíš je to asi pokyn pro paní učitelku, aby na dodržování sklonu tolik netrvala. Na kolmém sklonu, stejně jako na pravém není nic nepřirozeného, nepřirozený je levý sklon – pro praváky. Leváci ho mají přirozeně kolmější.

HR: No, nevím... Pravý sklon přece taky vede k tomu, aby něco odněkud někam postupovalo. – Kolmé písmo je trochu stagnující.

EL: Je to zpomalení a zastavení. Což je v dnešní době myslím tendence celkem žádoucí. A návrat k tvaru, k tradici... vždyť dnes už skoro nikdo pořádně neví, kdo je a odkud pochází – to by také nebylo na škodu.

Tradiční jsou ale zrovna třeba také písmové předlohy s pravým sklonem, tato předloha se vším možným tradici vymyká...

EL: Že by se mi nějak zvlášť chtělo pokračovat v té zúžené, normalizační tradici, to ne. Autorka tvrdí, že navazuje na tradici renesanční. A proč si to neužít? Renesanční člověk, to není špatný ideál. Mimochodem, předloha z roku 1884 je taky dost kolmá...

HR: Jo, ale aspoň je provázaná a nešidí horní a dolní pásmo... Tady se nám ta návaznost na tradici boří v nějak moc znacích najednou.

Když se podíváte na historické písmové předlohy, není vlastně ta současná (právě tím zúžením, podepřením arkád atd. a dalšími úchylnostmi) dost velkým krokem stranou? Předloha z roku 1932 je mnohem sympatičtější a otevřenější.

HR: A uvolněná... No ale vždycky se předlohy mění jen v detailech, tu a tam odpadnou nějaké ozdoby, takhle radikální změna tu ještě nebyla.

EL: Mně se na návrhu Radany Lencové, abych ho pořád jenom nechválila, nelíbí to, jak tady píše o možnostech propojování: „Velká abeceda funguje ve své izolované formě a malá se na ni nenapojuje.“ Proč? To je nepřirozené a myslím, že to není dobré učit jako normu.

Proč? Co z toho plyne?

EL: Začátkům (vět, ale i slov) je při psaní věnována větší pozornost, je v nich více vědomí – a symbolicky souvisejí se sebeprezentací... Pokračování, vnitřek slov je už spíš tou samotnou prací. Když si představím, že to má být oddělováno – hm. Aby se nekázalo něco jiného, než se pak skutečně dělá... Tady to má podle mne fakt chybu.

HR: Nejen velká písmena, ale i některé další tvary moc nejsou schopné navazování a vždycky budou osamoceny... Ale my tady vlastně pořád jenom něco odhadujeme – já bych potřebovala vidět tímto písmem napsaný souvislý text. Protože vyvozování z jednotlivých znaků, když nevidíš pořádně celek, je zbytečně zjednodušující.

EL: To mi právě také docela vadilo, že jsem v těch všech propagačních materiálech vlastně nenašla jedinou souvislou větu. Maximálně tady napojená dvě tři písmenka, ostatní osamocené... Jak by to ale mělo vypadat, když se tím člověk opravdu naučí psát, vlastně není jasné. To mi trochu vadí.

Najdeme ještě nějaké důležité komplexní dojmové znaky, které jsou i z ukázek zřetelné?

HR: Z komplexních znaků mi hodně chybí rovnováha pohybu a formy.

EL: No to ne, norma je prostě forma, rovnováhu formy a pohybu můžeš posuzovat u skutečných rukopisů, ne u normy.

HR: Ale když si představíš, do jaké míry tato norma vůbec pohyb umožňuje... Pohyb, uvolnění, se totiž může rozvinout právě ve smyčkách a napojeních, kterých se autorka vzdala. Dokonce říká, že děti ani nevědí, na kterou stranu mají ty kličky kroutit!

EL: To nevědí dysgrafici.

HR: Ale kolik jich je? Běžné dítě se učí kličky i celkem rádo, ten pohyb je přirozený a uvolněný, uvolňuje člověka v pohybu a dává mu rytmus. A tady bude mimochodem dost nabouranej i rytmus.

EL: Rytmus pro svůj osobní rukopis si každý bude muset najít. Ale nebude k němu příliš navedený, to je fakt.

Kdybychom to teď měly shrnout – připadá vám dobré tyto tendence podporovat? Chtěly byste za dvacet let žít ve společném státě s lidmi, kteří se teď začnou učit psát takto?

EL: Raději než podle současné předlohy. I když to má svoje negativa. Ale spíše ano.

HR: Spíše ne. Současná norma ze sedmdesátých let je nevyhovující v několika bodech, ale proč nevyužít předlohy z roku 1932 a neupravit ji pro současnost? Za to bych se přimlouvala.

Připravila Božena Správcová

(grafologii studuje od roku 1999)

Poznámka:

* cyklotým – schizotým – charakterové typy podle E. Kretchmera

Mizení

Jedná se asi o největší posun v ručně psané formě češtiny od Jungmannovy reformy, tj. opuštění kurentu ve prospěch latinky: zde mizejí úplně psané kurzívní tvary a psané písmo je stejné jako tiskací (opak třeba arabského, kde tištěné naopak napodobuje psané). Celý fenomén je epifenoménem jevu mnohem povážlivějšího – zániku ručně psaného slova vůbec, mizení slova tištěného a marginalizace a zániku tradiční literatury tak, jak nastupovala po řadě: poezie, próza, eseje. Už teď se setkávám se studenty, kteří nejen že dělají horentní pravopisné chyby typu „fylozofije“, ale psaní rukou jim činí velkou potíž. Čekám na okamžik, kdy bude některý z nich trvat na přinesení laptopu s tiskárnou. Stejná potíž je v Číně: nejen že už za Maa byly znaky zjednodušeny, „aby se lépe psaly“, ale s nástupem kompjútrů přibývá žáků, kteří už je nejsou schopni napsat rukou, byť je na počítači hbitě najdou. Možná budeme jako sešlí starci mladým historikům předvádět, jakže se kdysi psalo latinskou kurzívou.

Ale nežehrejme: např. ázerbájdžánština se psala do r. 1917 písmem arabským, pak do r. 1929 latinkou, dále azbukou až do r. 1990, od té doby opět latinkou.

Jak říká ve starém vtipu Kohn Roubíčkovi: „To ale mohli dopadnout mnohem hůř...“

Stanislav Komárek

(přírodovědec, filozof, prozaik a vysokoškolský učitel)

U nás

S výukou psaní podle Comenia Script jsem se poprvé setkala asi před třemi měsíci. Do školy přišla e-mailem nabídka seminářů na toto téma a odkaz na webové stránky. Z časových důvodů jsem neměla možnost se s celým projektem blíže seznámit – a to mi bohužel brání v tom, abych měla na celé téma ucelený a hotový názor. Nicméně diskuze na toto téma u nás ve škole proběhla. V této chvíli neznám žádného pedagoga, který by byl novým typem písma nadšený a chtěl by se v tomto směru vzdělávat – a to je pro realizaci nové výuky vždy nutné.

Myslím, že Comenia Script je ve stadiu experimentu. Dnes mají školy možnost v rámci svých školních vzdělávacích programů volit metody i obsah výuky, takže i toto si možná najde své zájemce.
Já osobně si myslím, že psací písmo v naší zemi je tradiční, a já mám ráda tradiční věci. Myslím, že je škoda se vzdávat vlastní osobitosti. Pokud někdo argumentuje tím, že pro cizince je psací písmo nečitelné – což ale nemohu posoudit –, bylo by asi vhodné zvážit využívání tohoto typu písma při cizojazyčné výuce.

Lenka Kalová

(učitelka na základní škole)

S-l-o-v-o?

Slovo je celek a jako celek je vyslovujeme. Proč bychom je měli při psaní tříštit na jednotlivé hlásky?

Vzor nabízí kromě základní nespojitosti i určitou „nespravedlivě“ libovolnou spojitost, např. :

R e na ta, N i ko l a, J ea n.

To je široké pole otevřené tvorbě ne s my s- l ů, a ž m ne to děs í, c o s i b u d ou

d ě t i mo c i v y t vář et z a z ho vad i lo s ti. (A to se nesnažím hledat slova, která rozdělením získají jiný význam...)

Jak známo, velikost mezer mezi slovy je zcela individuální a z hlediska osobnosti je to i důležitý znak, žádný předpis to nezaručí. Totéž platí pro mezery mezi písmeny.

Jitka Wolfová

(manažerka a studentka grafologie)

Co nová školní předloha neumožňuje

V rozhovorech s autorkou nové psací předlohy, v novinových článcích představujících Comenia Script, v internetových diskuzích jsem se dočetla mnoho důvodů, proč je nové písmo užitečné: je údajně snazší k osvojení (zejména pro děti s vývojovými poruchami učení), snad úhlednější, jeho zastánci věří, že i při používání dospělými si udrží svou čitelnost a úpravnost.

Tím, že vychází z renesanční předlohy, vzbuzuje naděje i ke „znovuzrození“ strnulé a extrémně zúžené stávající předlohy, a slibuje tak vplynutí do nové, počítačově řízené moderní doby, která nemá ráda zbytečnosti (rozumějme kličky v horních a dolních délkách, spojitý tah apod.). Podíváme-li se na věc z hlediska grafologického, přesněji řečeno z hlediska psychologie výrazu, ze které moderní grafologie vychází, otevře se nám odlišný pohled na věc.

• • •

Pohyb symbolicky i výrazově zrcadlí prožitkovou rovinu naší psychiky. Zkusme si představit rozmanité výrazové charakteristiky pohybu: jednotvárný a napjatý pohyb pochodujících vojáků, bloumavý a tápající pohyb opilce nepravidelně křižujícího chodník, zkusme zachytit, jaký má průběh uvolněné a přesto přesné cvičení mistra taj-či a odlišme ho od křečovitého záchvatu epileptika, a naposledy: vybavme si vlastní pohyby, jsme-li např. schváceni chřipkou a bez energie se ploužíme ochablými šouravými krůčky po bytě. Každý z uvedených pohybů, resp. jejich dojmové charakteristiky můžeme zachytit i v písmovém pohybu, pak „přeložit“ díky porozumění výrazu do psychologické řeči a popsat tak způsob, jakým pisatel prožívá (ve stejném gardu a zjednodušeně): vojácky strnulý pochod odráží emocionální nepřístupnost a přísné sebeovládání, v neřízeném ospalém pohybu chybí výraznější schopnost sebeuvědomění a psychického řízení, kontinuální a plynulý „taj-či pohyb“ je umožněn emocionální vyvážeností a celkovou souladností pisatele, naopak emocionální konfliktnost a vnitřní rozpornost „rozkolísává“ psací pohyb až do křečovitosti a útlum pohybu je projevem emocionálního odlivu či vyprázdnění.

U psacího pohybu, který není příliš spoután formou a uchovává si svou pružnost a uvolněnost, také můžeme zachytit jeho rytmus. V takovém pohybu pak vnímáme přirozenou pulzaci, písmo jako by dýchalo anebo bylo zlehka neseno plynulou melodií. Pisatel takového písma je v kontaktu se svou přirozeností, je autentický (jeho vnější projevy jsou v souladu s jeho prožíváním) a celistvý (nerozvíjí jen určité části, např. společensky oceňované, ale zahrnuje do svého prožívání i instinktivní moudrost a dostává se do kontaktu s hlubokou duší), je schopen nasměrovat své životní kroky k vlastní seberealizaci, zážitku naplnění a smysluplnosti.

Ve vyváženém písmu je zachována dynamická i statická složka, tj. pohyb i forma (tvary písmen) – obě se doplňují a vzájemně vyvažují tak, aby nedocházelo k ustrnutí v jednom extrému (převaha pohybu, nebo formy). Jak asi čtenáři už správně tuší, ve vyvážené osobnosti se děje analogicky něco podobného: stabilizující a „ukotvující“ aspekty naší psýché vytvářejí stálost a pravidelnou pulzaci v prožívání, dynamické a fluidní procesy naproti tomu umožňují změny, obnovu a přizpůsobení se novému.

• • •

Jak s tím vším souvisí školní předloha? V symbolickém slova smyslu je školní předloha jakýmsi modelem, esencí kulturou a společností očekávaných požadavků, které se v rámci socializace předkládají vyvíjející se osobnosti k osvojení. Z hlediska duševní rovnováhy a celistvosti jistě není žádoucí (a bez sebepotlačení ani možné), aby osobnost přijala veškeré požadavky společenských norem a konvencí. Jako moudrý rodič netrvá na tom, aby dítě dodržovalo bezezbytku veškerá společenská pravidla v extrémní podobě, ale spíš pomáhá dítěti, aby vrostlo do společenských rolí a uchovalo si přitom svou osobitost, tak ani moudrý učitel netrvá do krajnosti na písmu provedeném bez odlišnosti od vzoru. Poté, co si dítě bezpečně osvojí tvary a zautomatizuje pohyby, které je vytvářejí, nechá je nalézt si při psaní svou jedinečnost. Dítě si může podle vlastních možností a tendencí písmo zjednodušit, upravit sklon, velikost, šíři, nalézt vyhovující proporce jednotlivých částí písmen. Učitel dítě nechává přerušit tah tam, kde je příliš obtížné navázat dalším písmenem nebo pro napsání diakritiky, dává mu volnost v záměně tvarů, které mohou být více přímočaře úhlovité anebo se změkčí do podoby splavnější girlandy (psací písmeno n pak může mít podobu psacího u).

A jsme u úhelného kamene této úvahy, resp. základní námitky vůči nové předloze: V době nácviku školní předlohy je dítě nejvíce disponováno rozvíjet jemnou motoriku a osvojit si (opakováním si zautomatizovat) spojovací pohyby, návaznost a plynulost tahu a dospět tak při nácviku psaní k tzv. slovnímu (posléze dokonce i větnému) impulzu ke psaní (tedy stačí pomyslet na slovo/větu a mozek reaguje komplexním pohybovým vzorcem pro napsání celého slova/věty najednou bez toho, abychom si museli uvědomovat psaní každého písmene zvlášť). Je tedy poměrně snadné si představit situaci, že dítě, které si kvůli předloze, soustavně oddělující a přerušující pohyb, tyto slovní/větné impulzy nikdy neosvojí, se k možnosti přirozeného spojování a navazování už nikdy ani nepřiblíží, poněvadž mu zůstanou nedostupné a cizí.

Co se tak kardinálního, abychom o tom museli veřejně debatovat, poté přihodí? S jistotou víme:

– že dítě v klíčovém a neopakovatelném okamžiku svého vývoje přijde o příležitost osvojit si osobité, spontánní a vnitřně bohaté sebevyjádření pomocí vlastního písma bez vynuceného zastavování, přerušování, oddělování (objevuje se mi v této souvislosti obraz tanečního páru, který je nucen tančit na železničních pražcích);

– že výraz působí oboustranně – na jedné straně uvolněné, hladké a živě splavné pohyby zrcadlí nerušené psychické procesy (nejen např. emocionalitu, resp. schopnost uvědomovat si vlastní emoce – což je jeden ze znaků emoční inteligence –, ale i myšlenkové procesy, kontinuitu a návaznost myšlení), na druhé straně jsme výrazem kolem nás ovlivňováni, jsme-li ve společnosti emocionálně zmrzlých lidí, máme tendenci se na tuto atmosféru ladit a omezovat plnost svého prožívání, a naopak pustíme-li si melodii, která má v sobě prostorovost, volnost, plynulost, přirozenost, pomůže nám to uvolnit se ze stresu a napětí.

• • •

Záleží na nás, jaký výrazový vzor dětem nabídneme: zda bude z hlediska psychologie výrazu následováníhodný a z hlediska psychického rozvoje osobnosti žádoucí, zda bude zrcadlit soulad mezi přirozeností subjektivního instinktivního světa v našem nitru (písmový pohyb) a záměrnou, společensky ovlivněnou sebeprezentací (forma v písmu). Písmo Comenia Script tuto příležitost k jistě žádoucí změně bohužel nenaplnilo. Kvůli redukci písma na kostru formy bez významnější možnosti jednotlivé tvary spojit do souvislého celku porušuje základní rovnováhu mezi pohybem jako měnícím se procesem naší identity a formou coby její tendencí k soudržnosti a jednoznačnosti, a to nešťastně, ve prospěch formy. Ta je sice vnějškově líbivá (totiž plnější než stávající školní předloha), ale bohužel ponechává svou neproporčností největší „hmotu“ písma ve střední zóně (jednopásmová písmena, např. a, e, o) a vytváří tak výraz jednostranné nevyváženosti, zbržděné a utlumené statično­sti a holé skeletovitosti.

Zásadní otázkou k zamyšlení tak zůstává: Chceme rukopis degradovat na pouhou náhražku počítačového písma, či zachovat do budoucna jako zcela jedinečný způsob sebevyjádření, v němž se prolíná lidská přirozenost s všestrannou kultivovaností?

Světlana Francová

(grafoložka a lektorka České grafologické komory)

Krasopis versus užitkové písmo

Když se děti učí v první třídě psát, napodobují školní předlohu písma. Snaží se o krasopis. Obsáhnout v psaní tři zóny, tj. horní a dolní smyčky písmen a střední pásmo, a propojit je může být zprvu náročné. Krasopis je ideál. Ideál zahrnující relativně proporcionální vyváženost duchovní, duševní, tělesné a pudové stránky osobnosti člověka. Každý se krasopisnému ideálu přibližujeme svým osobitým způsobem, někdo jej zjednoduší, jiný přidá něco navíc.

Návrh nové školní předlohy předkládá již písmo zjednodušené na základní tvar tiskacích písmen. Horní a dolní smyčky jsou zredukovány na hubený dřík, písmena ve slovech stojí vedle sebe, nikoli pospolu, a zabírají převážně střední zónu (velikost malého písmene a).

Uvízneme v hlavě?

Představme si hlubokou temnou noc a vzápětí slunečný den v plném jasu. Bez svítání. Bez stmívání. Tma náhle střídá světlo. Zkusme se nadechnout a zadržet dech, vydechnout a zadržet bezdech. Bez plynulosti, bez rytmického pulzování. Přirozená návaznost se nekoná. Podobně to může být s nespojitostí v písmu v návrhu nové školní předlohy. Písmena se ve slově nespojují, pouze přiřazují, anebo se náhodně spojují, jen když to vyplyne z posunu lokte po podložce. Jako bychom se tak už odmala učili věci vnímat odděleně a všímali si spíš rozdílů než shod. Tříští se rytmická propojenost v nás, přirozený soulad sama se sebou. Méně jsme v kontaktu se svými pocity a prožíváním. Uvízli jsme v hlavě a svá srdce opustili...

Nechť vzkvétají

naše pragmatická Ega!

Návrh nové školní předlohy předpokladá, že pro psací písmo je nejdůležitější střední výška. Klade důraz na význam střední zóny písma. Učíme se tedy jako děti psát bez horních a dolních smyček písmen. Sami sebe tak stěsnáváme do reality praktické každodennosti. Symbolika střední zóny jako by nás totiž vyzývala: přizpůsobme se požadavkům doby a společnosti! Buďme rychlí, výkonní, produktivní, efektivní, praktičtí, multifunkční. Jednejme účelně, věcně. Nezabývejme se zbytečnostmi, zracionalizujme a zjednodušme svou činnost. Nezdržujme se neužitečným. Buďme skeptičtí ke všemu, co zavání spiritualitou, duchovností, nezužitkovatelnou krásou. Nevěřme snům či báchorkám o nevědomí a archetypech. Potlačme svá niterná přání, city a pudová hnutí. A budujme si pozici ve sféře každodenního společenského života. Nechť převálcováním našich niterných živoucích Já vzkvétají naše pragmatická Ega!

Vracet se zpět na základní účaří

Na kostru zjednodušené tiskací písmo, bez smyček, volné dříky, které nás nenutí „vracet se zpět na základní účaří“ – to slibuje návrh nové školní předlohy. Dejme dva ilustrativní příklady, i za cenu, že jsou příliš zobecněné a zjednodušené:

Mějme ručně psané písmo dvou lidí. Rukopis A je psán psacím písmem se smyčkami nahoře i dole. Rukopis B písmem tiskacím, skriptem, bez smyček. Představme si člověka, který se vyjadřuje věcně, střízlivě, racionálně, zachovává odstup, neprojevuje, co cítí, je korektní, zdvořilý, odtažitý a méně vřelý. A vybavme si druhého, který je srdečný, spontánní, osobní, přirozený, sám za sebe, umí se naladit na druhé. Komu patří písmo A, komu B? Které je spíš odtažité, které osobnější? Který pisatel je citový, zakořeněný, nachází jistotu sám v sobě, „vrací se z hlubin svého prožívání zpět do vědomí“ a propojuje tak ratio s emocemi? A který spíš hledá jistotu jen ve svém intelektu, spoléhá na rozum?

Zdánlivé nadbytečnosti

Přes uvedené výhrady chápu, že se autorka návrhu nové předlohy snažila vyjít vstříc tzv. požadavkům doby. Předloha klade důraz na racionalitu, myšlení, užitnost, efektivnost, funkčnost, věcnost atd. Je-li rychlejší než spojité písmo, jak tvrdí autorka, nelze zřejmě pojímat zobecněně, spíš bude mít vliv individuální zaměření pisatelů. Mnozí lidé jistě novoty v psaní přivítají. Pro mě osobně má návrh písma hodnotu spíš jako grafické či kaligrafické dílo. Nejsem zastáncem, aby figuroval pro psaní dětí ve škole, byť coby vzor co nejvolnější. Z mého pohledu totiž příliš podporuje jednostrannost existence v dnešní uspěchané době. A vytrácejí se kvality zdánlivě nadbytečné a nepotřebné, jako například krasopis.

Když se dítě učí okleštěným tiskacím formám písma, učí se zredukované podobě života. Zjednodušovat lze, je-li z čeho ukrajovat. Co může dítě v sobě kultivovat, k čemu se vztahovat, když odmala vidí jen základní kostru? Vždyť písmo není jen užitkovým nástrojem technokratů, ale slouží i básníkům...

Helena Baková

(grafoložka a lektorka České grafologické komory)

Hlas lidu

Pokud jde o vox populi, internetová fóra pod jednotlivými příspěvky, které se týkají písma Comenia Script, nabízím několik postřehů: Hlasy jednoznačně nadšené působí (zvolenými jazykovými prostředky, zvládáním pravopisu atd.) o něco méně gramotně než hlasy nesouhlasné. Bezvýhradně pro jsou rodiče leváků, dyslektiků a dysgrafiků, leváci, dyslektici a dysgrafici sami a pak ti, kteří „píšou skoro taky tak“ – ergo je to správně a není důvod, proč by se tak nemohl učit psát také zbytek národa. Argumenty proti jsou o něco rozmanitější, mnozí diskutéři se snaží hledět dál než na vlastní rukopis či pohodlí svých dětí. (Záměrně vynechávám ty diskuzní příspěvky, které se týkají licence a „kolik to bude stát“ – to nechť probírají jiná periodika či instituce.) Obě strany se s oblibou dovolávají zdravého rozumu, strana souhlasná také vanutí doby (ve smyslu pokroku), někdy se snaží zahanbit protistranu obviňováním ze zpátečnictví („současná předloha je už moc stará“), ze strachu ze změn apod. Strana nesouhlasící vidí naopak ve zjednodušení příznak úpadku kultury a myšlení (zpitomění, zploštění), v případě zavedení písma nebezpečí dalšího prohlubování tohoto úpadku.

Dovolím si ocitovat ty úvahy, které mi připadají typické nebo něčím podnětné. Je sympatické, že někteří diskutéři se vzdor internetovým zvyklostem podepsali celým jménem.

bs

www.ct24.cz

Vlasta Klekerová, 7. 2. 2010: V době, kdy dyslektici ve škole nemusí psát diktáty, stačí jen doplňovat písmenka do textu, u maturit mohou použít počítač na písemku z češtiny, kdy lidi vymýšlejí, jak by přístroje za nás zapsaly mluvené slovo, kdy ve škole musíme být andělsky hodní na sebevětšího aroganta a notoricky líného hlupce, nevidím důvod ke změně písma. Za prvé – píšu psacím písmem denně, přestože používám stejně tak denně počítač. Vyzkoušela jsem ten nový zázrak, a zatímco to naše psací písmo (staré dobré známé) „plyne jako voda“, to nové se zadrhuje jako koktavý v řeči. Co vypadá jednodušeji, nemusí jednodušší být. Krom toho přece každý člověk má v písmu svůj osobní vývoj a najde si (především v období dospívání) svůj styl... A za druhé – co vy, odborníci grafologové? Co byste z nového písma dokázali vyčíst? Trend naší doby, na nikoho a na nic se nevázat, sebestředný egoismus má zelenou. Uhlazená plochost osobností. A za třetí – písmo není jen o potřebě vyjádřit informaci, ale také o umění, o rozvíjení citu pro krásno. Kdo škrábe, toho nepřeučíš, kdo je líný, toho nenaučíš. Ohledně písma je třeba změnit jen jeho hodnocení ve školách. Neřešte, jestli dítě „krasopíše“, ale řešte, proč i vysokoškoláci běžně píšou v textu (ať ručně nebo na počítači) tak nechutné gramatické chyby... Ostatně zajímalo by mě, jak jsou na tom v ministerstvu. Jak to vidím, tak zítra přijdou s novým znakem pro tvrdé y a pro měkké i tak, aby vypadalo skoro stejně, to jako třeba aby se necítili diskriminováni žáci méně nadaní... Ono dneska se tolik dbá na tu psychologii, že ano. Radši kdybyste podporovali rodiny, aby (ubité byrokracií a marketingovou módou) MĚLY NA DĚTI ČAS a prostředky (a tím pádem i klidné nervy), tam je totiž kořen vší lidské retardace. Dej Bůh, ať v naší zemi přežije „zdravý selský rozum“.

Ach jo, 7. 2. 2010: „Současné psací písmo totiž děti v životě prakticky nepotkají.“ No, kdybyste se nad tím trochu zamysleli, tak zjistíte, že to je právě důvod, aby se neměnila jeho forma. Proč vyhazovat peníze za reformu něčeho, co už se nepoužívá? Tak ať si aspoň dokáží přečíst, když narazí na staré písemnosti. Dále je také poněkud sporné „ověřování“ na školách. Ve skutečnosti již není možnost se pak vrátit k původnímu písmu a ponechat stovky „blbečků“, kteří jako jediní nebudou rozumět původnímu písmu.

Lee, 9. 2. 2010: Řada právních kroků a smluv je stvrzována podpisem. Bude podpis tiskacím písmem (protože nic jiného to není) stejně průkazný, jako podpis psacím? Myslím, že podpis tiskacím písmem by se dal zfalšovat podstatně jednodušeji než podpis psaný psace. Další, na co se zapomíná, výuka psacího písma učí děti i něco jiného než psací písmo, ovlivňuje jejich mozek, učí je soustředit se, spojovat si abstraktní myšlenky s ruční činností, učí je i manuální zručnosti. Budou se děti učit dvě tiskací písma, nebo jen jedno? Pokud se budou učit jen jedno, nepostihne to nějak jejich duševní vývoj? Již dnes mladá generace v průměru téměř nečte (není-li k tomu donucena ve škole), nyní nebude ani psát. Z kulturního národa se pomalu stává národ negramotů a nevzdělanců, smutné je, že se na tomto procesu přímo aktivně podílí MŠMT.

Občan 2 junior, 8. 2. 2010: „Odborníkům“ v pedagogice navrhuji: učte prosím rovnou děti rozeznávat pouze písmenka, nikoliv psát! Každé dítě již od 1. třídy se tak bude učit pouze „klapat“ na klávesnici! To je přeci budoucnost! A také bezduchost, primitivismus a papouškování!

S, 8. 2. 2010: A co navazování?Já osobně tedy taky nevážu úplně všechna písmena, ale tohle je trochu moc, ne? Vůbec si nedokážu představit, jak by asi musela vypadat moje ruka, kdybych touhle hrůzou musel napsat 5stránkovou slohovku. Vždycky jsem si myslel, že psací písmo bylo vymyšlené tak, aby se psalo co nejsnadněji a nejplynuleji. Mám trochu obavu, že tohle je posun k tomu, aby se lidi odnaučili psát úplně. Vůbec bych se tomu nedivil, když bych musel psát každé písmeno zvlášť. To už rychleji píšu na počítači.

www.rvp.cz

Pavlína: (...) Je mi to fuk. V psacím písmu nevidím jen to psaní, ale také nácvik grafomotoriky, lehkého držení tužky/pera, uvolněné zápěstí... Díky psaní se děti učí pečlivosti a soustředění.
Hm, tak budeme dělat více grafomotorických cvičení a trénovat soustředění na jiných věcech.
A jestli to zamezí psát dětem „jako prasátka“? Myslím si, že ne. Vždyť se podívejte, jak krásně děti píší v 1.–2. ročníku a jak to nejde přečíst v 5. ročníku. No, tak to nepůjde přečíst už ve 4. ročníku. A nebo se to posune a kurzy luštění hieroglyfů budou trénovat učitelé na 2. stupni.

Sáhněme si do svědomí – když jsme si zapisovali přednášky na střední a vysoké škole, jaké písmo jsme zvolili, pokud jsme to chtěli všechno stihnout? PSACÍ! Protože na sebe písmena navazují, jdou plynule...
Ale slyším hlasy, že se už nestuduje s blokem, ale s notebookem. Pak je to ok a začněme od 3. ročníku vyučovat psaní všemi deseti. Aby se dosahovalo rychlosti, která bude smysluplná.

www.rodina.cz

[Anonym] 30. 11. 2008: Myslím, že by to především strašně moc ulevilo dětem. Já o tomhle vůbec nevěděla, a zrovna dneska jsem o tom mluvila se starší dcerou – mladší je tak na hranici dysgrafie, fakt hrůza, pro ni by to bylo vysvobození, nemuset přemýšlet nad nelogickým napojováním divných písmenek, nemluvě o tom, že takhle se prvňáci musí učit dvojí písmo – tiskací a psací. Kdyby měli jen jedno, je to o hodně jednodušší myslím právě pro ty děti, který mají v současný době problém – ať s psaním, nebo se čtením, prostě by toho měly míň. A to nemluvím o tom, že můj australskej expřítel po mně nebyl schopen přečíst tím naším písmem ani slovo. Byl zvyklej psát písmem odvozeným od tiskacího a na kličky a vlnky koukal jak puk.

Martin, 29. 3. 2009: Já už podobným písmem píšu dávno, vzniklo to u mne samo od sebe a nyní jsem velice překvapen, jak je „moje“ písmo podobné Comenia Scriptu. Upozorňuji, že psacím píšu taky hezky, ale tohle „moje“ písmo je mnohem úspornější, píšu jím rychleji a navíc je na první pohled čitelnější.
Ministerstvo školství bylo vždycky konzervativní a bálo se inovací. Dokud budou o výuce rozhodovat úředníci a ne odborníci, nelze žádné změny seshora očekávat. Dodnes na některých školách zakazují kalkulačky, zatímco ve světě už si nosí děti do školy vlastní počítače.

Líza, 11. 2. 2010: „Vázané psaní slova má však jiný, pro analyticko-syntetické myšlení, čtení a rozumění textu, dokonce důležitější význam.“ A já furt, proč jsou ti anglosasové a amíci, kteří píšou od malička jen malým tiskacím, tak omezení, čtenářsky negramotní a analyticko-synteticky naprosto neuvažující chudáci. (Smajlík.) Možná líp, než hloubat nad filosofickejma souvislostma kliček v psacím písmu, je použít selskej rozum.

Musil, učitel, 12. 2. 2010: Milá Lízo, ani mně nejde o kličku. Chtěl jsem jen naznačit, že „selskej rozum“, v dobrém slova smyslu, mohou mít dobří rodiče a ve výchově se chovat jako perfektní profíci. Ale musíte mi dovolit, abych nesouhlasil s tím, aby moje dítě „operoval chirurg na základě selského rozumu“. Problém je opravdu ve způsobu vedení a hodnocení dítěte v počátečním čtení a psaní, ve vedení čáry a použitých prostředcích. V cíli pak je mým malým písařům jedno, ze kterého „století“ použili tvar písmena. Jednou větou bych si dovolil upozornit: „Tak jako grafolog člověka z písma poznává, tak učitel písmem člověka formuje...“

Karel Fous, 15. 2. 2010 Naprosto souhlasím s panem Musilem (nejsem učitel). Problémy prvňáčků nezpůsobuje vzor písma, ale jeho výuka. Děti s omalovánkami pracují méně než před lety, nácvik tahů, který před lety trval několik týdnů, se „zvládne“ za měsíc, výuka písma se opouští, ledva děti zvládnou písmo jakž takž napsat. Výuka psaní postrádá metodiku, rodiče s dětmi doma psaní neprocvičují, nepožadují kvalitní úpravu úkolů a učitelé rovněž ne. Grafická úprava je od 3. třídy zcela opomíjená, takže děti nemají zpětnou vazbu, zda píší hezky nebo ne, ačkoliv nejsou natolik psychicky vyspělé, aby to byly schopné posuzovat samy (většinou chtějí psát „dospěle“).

Většina přispěvatelů zde je rozhodně pro. Jenže pro co? Problémy nezpůsobuje, co se učím, ale JAK se to učím. Takže změna vzoru písma neřeší zásadní problém, a tím je skutečná výuka psaní, trénink, výcvik, někdy až dril. Je to stejné, jako když někdo chodí do hudebky a musí cvičit, cvičit a zase cvičit. Asi nikdo si nepředstavuje, že se děcko naučí stupnice a pak se samo bez učitele učí preludovat Chopina na klavír. Je to tvrdý trénink, jeho odměnou je později krásný koncert. To samé mají sportovci, tanečníci a baletky. Nikoho nenapadne, že když necvičí a výsledky jsou špatné, tak vyhodím klavír, koupím nový a hned se bude hrát lépe. Nebo jinak, jestliže nepíši na klávesnici všemi deseti, není to chyba klávesnice ani fontu, ale moje, protože jsem se to nenaučil. Na to stačí fakt selský rozum.

Nové písmo je totální ústřel, chyba, která – pokud se zavede – způsobí, že budoucí generace budou odříznuty od minulých generací (budou de facto pologramotné). Doufám, že vyhraje zdravý rozum a ne kulišárna jedné vykukandy a lenost ostatních.

Facebook: Nechceme zrušit psa­­cí písmo – chceme, aby naše děti uměly psát

Martina Moudrá: Hlavně mě děsí sporná odborná způsobilost reformátorů. Absolventi VŠUP (zde studovali i autoři Comenia script Lencová, Brousil a Štorm) své všeobecné vzdělání často končí již na základním stupni (po ZŠ přecházejí např. na konzervatoře; pan Brousil se např. vyučil opravářem letadel...). Tím je jejich všeobecný rozhled velmi omezen, přestože ve svém uměleckém oboru (zde design) jsou jistě špičkoví. Písmo však nemá jen estetický rozměr!!!

Alternativní norma

Dosud jsem předpokládal, že spojité psací písmo vzniklo proto, abychom se na rozdíl od středověkých mnichů nemuseli s každým písmenkem malovat zvlášť, abychom se míň nadřeli a psaní bylo plynulejší – zkrátka aby nám psaní rukou takříkajíc odsejpalo. A teď se dozvídám, že je tomu snad dokonce naopak, že nás spojité písmo zdržuje... Ale budiž; v tom, co zatím kolem nové předlohy Comenia Script její zastánci napsali, se zračí podstatnější zádrhel, který souvisí, myslím, obecně s atmosférou českého veřejného života.

Na jedné straně zde bobtná to, co někteří filozofové označují jako neonormalizace, na straně druhé samozřejmě stále doutná přirozená touha z té byrokratické a klientelistické pasti uniknout. I odkazujíce na nepřijatelnou totalitní minulost, deklarujeme svůj odpor k normám a hlásáme lásku k pluralitě a svobodě. Žel, tuhle naši lásku neodnášejí normy zplozené neonormalizačními mocnostmi (ty si dají setsakramentsky pozor, aby nebyly kráceny), nýbrž křehké normy, které jsou nutné k životu i v té nejliberálnější společnosti.

V souvislosti s písmem Comenia Script se často mluví o alternativě. Vypadá to děsně svobodomyslně – každý si bude moci vybrat. Jen se tak trochu zapomíná, že když se děti učí psát, učí se takovou normu, jejíž smysl a největší pozitivní hodnota tkví prá­­vě v tom, že platí pro všechny stejně. Individuál­ní odchylky a jejich krása, popř. ohavnost bez normy prostě neexistují.

Číst tištěné písmo a číst spojité psací pís­­mo – jak ví každý elementarista – jsou dvě poměrně odlišné disciplíny. Písmo Comenia Script jednu z těchto disciplín ruší, neboť tvary psacího písma jsou v něm nahrazeny tvary písma tištěného. Zavedení Comenia Scriptu do škol dětem sice ulehčí práci, ale rozhodně je nezbaví normy, protože pro ty, co se naučí číst a psát pouze podle této předlohy, se stane spojité psací písmo nečitelným (odhaduji, že jen ti bystřejší ve vyšších ročnících budou spojité psací písmo schopni klopotně slabikovat). Naopak ti, jejichž paní učitelky svobodně, alternativně na novotu nepřistoupí, se sice spojité písmo psát a číst naučí, ale budou ho moci používat leda tak jako osobní těsnopis anebo tajnou šifru pro podobně zasvěcené, nikoli jako obecný komunikační kód. Z veřejného prostoru v takovém případě bude muset spojité psací písmo pravděpodobně zmizet (nejlépe na základě nějaké nealternativní vyhlášky), neboť úředníci, listonošové a další lidé, pro jejichž práci či život je nezbytná znalost ru­­­kou psaného textu a kteří byli vyškoleni podle nového „modelu“, si se spojitým písmem více či méně nebudou vědět rady (a nebudeme je kvůli tomu přece diskriminovat). Zbývá pak ještě poslední možnost – že se všichni naučí oboje, nebo že se písmo Comenia Script budou někteří učit navíc, jako bonus, vedle povinného písma spojitého. Kde je pak ale ono vzývané ulehčení?

Proto se odvažuji tvrdit: Comenia Script se buď zavede jako norma, anebo nezavede – nic mezi tím není. Nelze jezdit automobilem po silnici chvilku vpravo a chvilku vlevo. Nelze mít alternativní normu – to je sousloví jak z Máchy: zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, mrtvé milenky cit. Že bychom zavedli i alternativní oxymóron? Kdo si při zkoušení nevzpomene na mrtvé milenky cit, bude moci alternativně odpovědět živé milenky cit?

Snaha o zavedení písma Comenia Script od­­­­povídá dobové atmosféře ještě v jedné věci – a sice ve spektakulární morálnosti. Je příznačné, že jeho zastánci argumentují mj. ohledem na dyslektiky. V populaci zemí s re­­lativně fonetickým pravopisem jsou 2–4 % dyslektiků (v širším slova smyslu). Je opravdu nutné stlačovat děti na společný jmenovatel určený tak malým procentem? Výsledek totiž bude jediný: snížení úrovně všech (v daném případě všeobecná ne­­­­­­­­­­­­­schopnost plynule číst spojité psací pís­­mo, ale nejen to, jak lze zjistit na jiných místech tohoto čísla Tvaru). Ostatně v tomto punktu nejde jenom o písmo Comenia Script, to je pouze malým kamínkem. Jeho tvůrci si to zřejmě ani ne­­uvědomují, ale jejich nová škol­­­­­­­­­­­ní předloha krásně zapadá do obludné mozaiky jmé­­nem reforma českého školství. Teď už jen čekám, kdy někdo přijde s nápadem (ovšem­­že úžasně morálním) učit malé dě­­­ti nikoliv chodit, nýbrž jezdit na invalidním vozíku – protože se přece rodí i takoví, kteří se kvůli handicapu chodit nikdy nenaučí.

Lubor Kasal

Písmová předloha z roku 1932

Vilém Schönfeld (1909–1944), jeden z klasiků a zakladatelů české psychologie písma (zahynul v koncentračním táboře; jeho Učebnice vědecké grafologie, jejíž rukopis zachránil a později vydal Pavel Eisner, se dodnes považuje za jedno ze základních děl grafologické literatury), popisuje zájem společnosti o přípravu reformy písmové předlohy v roce 1932 takto:

Po nabytí politické samostatnosti roku 1918 reformátoři písma své úsilí obnovili. Pro československou školskou reformu bylo příznačné, že ze všech předmětů bylo nejvíce zreformováno psaní. Čeští reformátoři vyšli z vědeckých grafologických prací Roberta Saudka a usilovali o reformu psaní na podkladě psychologických a fyziologických pokusů a výzkumů. Školské úřady, učitelé i veřejnost sledovaly tyto snahy s nevšedním zájmem. O pedagogických a didaktických otázkách tohoto vyučovacího předmětu byla zveřejněna četná díla, věcí se s velkou pozorností zabývaly pedagogické časopisy a později začal pro písmo a jeho didaktiku vycházet i zvláštní časopis. Výrobci psacích per dostali nový podnět, takže za první republiky měly školy na vybranou téměř 100 různých druhů per. (...)

Psanému, kreslenému a typografickému písmu se věnovali mnozí vynikající umělci. O velkém zájmu o tento vyučovací předmět v letech 1926 a 1927 svědčí i písmové závody na školách s českým vyučovacím jazykem. Komise posoudila 14 000 rukopisů.

Roku 1930 byly vydány učební osnovy, které se starým „krasopisem“ nadobro skoncovaly a zavedly označení psaní. Roku 1932 byly vydány normované tvary latinky, o nichž se v konečných učebních osnovách píše, že jsou na prvním stupni závazné, ale později je možné u normalizovaných tvarů připustit dobře čitelné odchylky. Nejen ve vyučovacím předmětu „psaní“, ale i ve všech ostatních předmětech bylo kontrolováno správné používání předepsaných tvarů, na vyšších stupních pak i čitelnost osobního písma. Individuálnímu vývoji bylo tedy ponecháno široké pole. Téhož roku byly na československých obecných školách zavedeny normalizované psací sešity a odstraněno složité linkování. (...) Normalizovaná abeceda omezila písemné tvary na nejnezbytnější kostru. U zvolených tvarů se dává přednost snadnějším tvarům. (...) Jednotlivá písmena mohou být nenásilně spojována.

Velký důraz se kladl na možnost spojování značek, aby se celé slovo dalo napsat na jedno nasazení pera. Bylo nezbytné, aby si každý písemný tvar zachoval své podstatné znaky a byl zřetelný. Velká váha se také kladla na úhlednost. Srovnáme-li moderní české písmo (z roku 1932 – pozn. red.) se školní předlohou z roku 1902, tedy písmo starší a mladší generace, ukážou se četné rozdíly. Dnešní písmové tvary nevzešly z krasopisu, ale jsou přirozené a nevyumělkované. České písmo se úplně vymanilo z vlivu kurentního písma a zcela zřejmě přizpůsobilo svou základní podobu latince Spojených států amerických.

Ke změněné písemné podobě však přispívá nejen pozměněný základní tvar, ale i nový způsob vyučování. Dávno překonaná analyticko-syntetická metoda byla nahrazena psychologicko-fyziologickou metodou. Začátečník v psaní začíná cvičit psací pohyb rovnou celý, a už na nižším stupni má obsah psaných textů určitý vztah k ostatním vyučovacím předmětům. Pro českého učitele psaní je písmo především dorozumívacím prostředkem. Písmo má zachytit myšlenky a sdělit je jiným lidem. Není tedy samoúčelné. Těmito novými pedagogickými zásadami se moderní české písmo zřetelně odlišuje od písma předválečných generací, které bylo utvářeno z mechanických a kreslířských hledisek. Dnešní písmo působí dojmem zřetelnosti, je úhlednější, rychlejší a má individuální ráz.

Ve výrazné písmové reformě českého národa se tudíž projevila snaha, aby po získání politické nezávislosti i písmo, jako projev jednotlivce i národa, nabylo nový, svobodný a národní povaze odpovídající charakter.

Vilém Schönfeld: Učebnice vědecké grafologie pro začátečníky (Elfa, 1996, 3. vydání)

Písmová předloha se poté změnila (zúžila) v roce 1954 a pak ještě jednou v letech sedmdesátých (v literatuře se ani neuvádí, kdy přesně, jak a proč k tomu došlo). Tyto doby ovšem diskuzím nepřály a grafologii, ba ani některým směrům psychologie také ne. Podle toho také předloha dopadla, grafologové se shodují na tom, že vzor z roku 1932 je mnohem přirozenější, otevřenější a uvolněnější než dnešní. Jak je na tomto příkladě vidět, ne všechno, co je nové, musí být nutně lepší. A je vidět i to, že široký zájem o věc a ochota diskutovat se nakonec vyplatí všem. Nezbývá než si přát, aby se nám v tomto bodě podařilo navázat spíše na prvorepublikový způsob reformy písma než na ten totalitní...

bs

K písmové předloze

Ve Tvaru č. 6/2010 jsme přinesli řadu – z převážné většiny grafologických – příspěvků, které se týkaly návrhu nové školní písmové předlohy Comenia Script. Autorka předlohy Radana Lencová nám zaslala dopis, jejž si nepřeje publikovat. Jeho obsahem jsou však výtky, které nemůžeme nechat bez odpovědi.

1. Radana Lencová nám poskytla ručně psané ukázky. Mrzí ji, že jsme je publikovali až na straně 3, zatímco na titulní straně jsme podle ní zbytečně a zcela nevhodně publikovali tabulku s přehledem znaků fontu Comenia Script Pro, která „navíc obsahuje dohromady dva různé řezy písma – Comenia Script A + Comenia Script B“. Naše popiska pod tabulkou („Radana Lencová, část »abecedy« Comenia Script“) Radaně Lencové připadá nepřesná a celá věc pak pro prezentaci písma zavádějící a z její strany neschválená a neautorizovaná. V dalších mailech se dotazuje, proč jsme porušili její autorská práva.

2. Radana Lencová vyslovuje obavy, že většina těch, kteří její písmovou předlohu komentují, je obálkou Tvaru zmatena. Příznaky této zmatenosti vidí v tom, že diskutéři prý považují psací písmo za tiskací a ještě k tomu bez sklonu.

3. Pozastavuje se nad tím, že k tématu byli přizváni výhradně grafologové, a domnívá se, že tento jednostranný pohled může těžko posoudit funkci školního písma.

Písmenka publikovaná na první straně Tva­­ru č. 6/2010 jsme převzali z anglicky psaného dokumentu Comenia School Typeface System autorů Brousila, Lencové a Štorma. Získali jsme jej od pana Štorma, který nám také dovolil přetisknout z něj ukázku. Comenia School Typeface System jsme tedy pokládali za důvěryhodný zdroj a vhodný podklad pro přípravu příslušného čísla. Z dokumentu vyplývá, že „tabulka s přehledem znaků“, přetištěná na titulní straně, obsahuje všechny tři varianty (řezy) písma Comenia Script (tj. Comenia Script A, Comenia Script B a Comenia Script Pro). Do popisku jsme tudíž uvedli pouze samotné jméno písma (Comenia Script), aniž jsme zvlášť jmenovali jeho varianty (řezy). Ostatně vycházeli jsme z původního popisku umístěného pod „tabulkou“: The character set of Comenia Script in the opentype format (zvýraznil L. K.). V dokumentu – a to v komentáři, který se vztahuje k oné „tabulce“ – se navíc píše výhradně o celém Comenia Scriptu (nikoliv jen o variantě A nebo B anebo Pro) jako o psacím písmu, jež je určeno dětem (doslova: Comenia Script is a useful, practical script for children…).

Proto se musím ohradit proti nařčení, že náš přístup byl zavádějící a že tiskneme neautorizované materiály. Smysl dokumen­­tu, pod nímž je – to zdůrazňuji – Radana Lencová podepsána jako spoluautorka, jsme nikterak nezměnili.

Lubor Kasal

K obavám o zmatení grafologů: Ve svých úvahách o školní písmové předloze Comenia Script ve Tvaru č. 6/2010 ani ti nejpohotovější nemohli vycházet z podoby titulní strany Tvaru č. 6/2010, čistě proto, že titulní strana i vnitřek časopisu se tisknou současně. Grafologové a ostatní diskutéři vycházeli naopak ze všech materiálů uveřejněných na internetu, a zejména pak na webové stránce www.lencova.eu. Mnohé z textů to i výslovně uvádějí. Vznikl-li tedy dojem, že se z mylných předpokladů vyvozují mylné závěry, stálo by za to podrobit zkoumání především obsah zmíněné internetové stránky.

Neřekla bych, že diskutéři považují pís­­mo za tiskací – vždyť o něm mluví pouze a právě proto, že by mělo být dětem předkládáno, aby jím psaly – tedy jako vzor psací. Jiná věc je, že se svou podobou blíží písmu, které se lidově nazývá tiskací; na tomto zjevném faktu nejspíš žádná hra s termíny nic nezmění.

Sklonem písma se v pojetí grafologů míní úhel, který svírají vertikální linie písmen s řádkou, nikoli to, zda se písmo „naklání“, anebo „nenaklání“. Proto se sklon od písma nedá oddělit. Stejně jako příroda nedá vzniknout tvoru „bez výšky“ nebo „bez hmotnosti“, nenadějeme se v našem trojrozměrném prostoru ani zlopověstného Carrollova „šklebu bez kočky“, ani písma „bez sklonu“ – takové písmo by totiž bylo natolik placaté, že by splynulo s linkou a jako takové přestalo existovat. Je třeba se smířit s tím, že varianta Radany Lencové zvaná „bez sklonu“ z hlediska grafologie sklon má – a to 90°. Proto grafologové v článcích hovoří o písmu kolmém čili stojatém. Dobrá, to je, dejme tomu, otázka neshody v odborných pojmech. R. L. ale sousloví „písmo bez sklonu“ používá také v tom smyslu, že jeho sklon (kolmý) je míněn jako provizorní, tedy nikoli jako pevně stanovený. Proto jsme bez odmluv přetiskli její popisky k ukázkám na str. 3, neboť tak nám to připadalo srozumitelné. Teď jsme tedy pro změnu poněkud zmateni my, redaktoři Tvaru, protože nerozumíme, co se nám vlastně vyčítá – grafologové se přece volitelného sklonu ve svých úvahách dotýkají (viz např. str. 8), podněcováni k tomu dokonce redakčními otázkami.

Obtíže existence písma „bez sklonu“ ovšem i po tomto komplikovaném vyjasňování pojmů přetrvávají – nějak ta předloha v základní podobě prostě být prezentována musí, a také je: jako kolmá. To, že někteří diskutéři vzali provizorní sklon 90° za bernou minci, podle mého názoru o tomto problému rovněž cosi vypovídá: Jak asi bude složité vysvětlit prvňákům, že paní učitelka sice píše na tabuli písmeno stojatě, ale ve skutečnosti to písmeno vlastně stojaté vůbec není a oni sami ho tak psát nemusí a možná dokonce ani nemají? Proč potom není písmová předloha rovnou jako pravosklonná prezentována? Anebo ho pedagožka předvede více či méně nakloněné doprava, čímž ale celé třídě „vybere“ sklon sama; kde potom zůstala ona liberální volitelnost? A nevolí si děti ve vyšších ročnících sklon samy už dávno? Písmo „bez sklonu“, resp. možnost volby sklonu, nám tu v každém případě poněkud přebývá – jako sice hezky vypadající, v důsledku však jen jako mámivé gesto.

Fakt, že se ve Tvaru k písmové předloze Comenia Script vyjadřují hlavně grafologové, je myslím v úvodním článku objasněn až dost, ale mohu to zopakovat: Důvodem je právě to, že jejich pohled jednostranný není – na­opak, snaží se už z podstaty oboru psychologie písma být co nejkomplexnější. Dalším důvodem, proč jsme grafologům dali tolik prostoru, je to, že se jich až dosud s opravdovým zájmem na názor nikdo nezeptal, všechny veřejně dostupné zprávy o novém návrhu písma se nesly spíše v duchu propagačním, nikoli kritickém, tj. nikoli s ochotou připouštět i pochybnosti, klást otázky a hledat na ně odpovědi. To nám vadilo, neboť písmová předloha se nás všech dotýká mnohem víc, než zřejmě Radana Lencová tuší: děti, které se podle ní případně budou učit psát (ale také prožívat, cítit a myslet), náš svět zdědí; a my v něm budeme nuceni ještě nějakou dobu existovat.

Materiály otištěné ve Tvaru (a to jsem na několika místech také výslovně uvedla) mají sloužit především k tomu, aby veřejná diskuze o školní písmové předloze vůbec vznikla a aby ti, kdo o věci rozhodují (tedy pedagogové v čele se svým ministerstvem), měli k dispozici co nejpestřejší škálu pokud možno fundovaných názorů. Názory grafologů jsou jistěže jen částí mozaiky – avšak nelze ji beze škody ignorovat jen proto, že by mohly překážet určitému projektu v hladkém prosazení.

Božena Správcová

Výzva Česko grafologické komory

Návrh Radany Lencové na nové školní písmo (jakkoli podle našeho názoru nevyhovující a problematický – konkrétně viz Tvar č. 6/2010) chápeme jako signál, že konečně nadešel čas stávající školní písmovou předlohu upravit. Ta, která se doposud ve školách používá, vznikla opakovaným deformováním kvalitní předlohy z roku 1932. K deformacím (zúžení) začalo docházet v padesátých letech a průběžně pokračovalo až do devadesátých let dvacátého století; výsledek v některých prvcích skutečně odráží spíše úzkostnou, přehnaně regulovanou emocionalitu, sebepotlačování a tužší, podvázané myšlení člověka totalitní mašinerie. Ta je doufejme již minulostí, a tak pokládáme za nesmyslné u dalších a dalších generací tyto „kvality“ písmovým vzorem podporovat.

Česká grafologická komora se rozhodla vyvolat co nejširší veřejnou debatu k tomuto problému – přizvat k diskuzi jak odborníky (především pedagogy, grafology, psychology a výtvarníky), tak i laiky, a vytvořit pro tuto debatu speciální prostor na internetu (viz www.grafologickakomora.cz). Výsledkem by měl být promyšlený a konsenzuální návrh školní předlohy, která bude vycházet z české tradice, ale také bude čerpat z nejnovějších poznatků psychologie písma.

Školní předloha nás a naše děti modeluje. Modelujme společnou rukou i my ji – dřív, než to za nás potichu zařídí naše lhostejnost, pasivita a neochota domýšlet věci do důsledků!

Za Českou grafologickou komoru

Jan Jeřábek, předseda

Světlana Francová, tajemnice