V úvodu tohoto textu jsem přirovnal Milana ke svorníku. Když teď pročítám už uspořádané číslo časopisu a vidím tolik různorodých textů, tolik různých vzpomínek od tolika rozličných osobností, vlastně si uvědomuju čím dál víc, jakým svorníkem Milan uměl být. Jakým? Nenuceně pevným, řekl bych.

A jedna myšlenka na závěr: Vždyť co je vlastně konzervativnější než literární časopis? Instituce, která trvá na tom, že stojí za to číst literaturu, diskutovat o jejím významu, udržovat paměť na mrtvé autory a předávat něco, co nevzniklo dnes ráno, nedá se převést na ekonomickou profitabilitu, a přesto má cenu?