Těch tvých blogů jsem na webu našel hned několik, minimálně tři. Není to tříštění sil? A ještě mě napadá: v dnešní době k otázce „co tě přinutí sednout si a napsat povídku?“ přibývá i její parafráze „co tě dožene sednout a napsat příspěvek na blog?“...
Asi to tak trochu tříštění sil je a určitě v tom byla i určitá míra grafomanství. Ale dva z těch blogů jsou už mrtvé a třetí skomírá. Nepublikoval jsem na nich ale jenom povídky, většinu tvořily komentáře. Ty už teď nepíšu vůbec, protože ztrácím chuť se ke všemu vyjadřovat a tímhle způsobem veřejně sdílet své názory. Nemám potřebu opakovat to, co řeknou jiní – a lépe. V současnosti mám jediný blog, a ten funguje spíš jako taková sběrnice informací – aby případní zájemci o mé psaní měli všechny informace pohromadě, na jednom místě.
Vnímáš tedy rozdíl mezi osobním autorským webem a blogem?
Určitě. Blog na mě působí osobnějším dojmem, webové stránky autora jsou institucionalizované, předpokládají většinou nějakého správce, který o autorovi píše ve třetí osobě a autor se omezí jen na občasné poznámky a pozdravy.
Co ostatní výdobytky moderní techniky, nová média? Co sociální sítě třeba?
Co se týče moderní techniky, jsem celkem antitalent, sociální sítě ale jako většina lidí běžně používám a nedělá mi to problém. Musím ale říct, že když se křtila má knížka, raději jsem řadu lidí zval i osobně – slovo je víc než jedno prokliknutí myší.
Ptám se proto, že na mě svými texty působíš jako staromilec, což jsi de facto i doznal vloni na Radiu Wave v pořadu Liberatura.
Mně se staromilecká póza příčí, a proto se takovému označení bráním. Nejsem člověk, který by si pěstoval licousy a nad postel si pověsil Franze Josefa. Pro účely psaní mi ale až donedávna – protože teď hledám cesty, jak z toho ven – nepřišlo na současnosti nic estetického, nic podle mého gusta, připadá mi taková všední, banální a nedokážu jí vrazit poetický punc; když ale o něčem píšu, potřebuju, aby to mělo určitý poetický rozměr, aby ve mně prostředí, které konstruuji, vzbuzovalo „libost“. Historie mě zajímá, a tak snadno nacházím takové prvky právě v minulosti. Takový starý psací stroj je přece krásná věc! Nicméně nedávno mi vyšla v časopise Plž povídka Tomcat on a hot tin roof, která se v současnosti odehrává. Protože ale sleduje zákulisí travesty show, a to není zrovna standardní prostředí, nabízí víc než jen odkouzlený dnešek.
Jako všední a nepříliš poetická se však současnost jeví asi většině autorů. Ty se tedy cítíš jistěji v minulosti, či ještě lépe: v nejasně vymezeném bezčasí?
Přesně tak. Může to být nějaká forma úniku a snad trochu i myšlení zlatého věku, ale znovu podotýkám, že doma nenosím cylindr. Navíc se nesnažím stylizovat do literární formy 19. nebo 1. poloviny 20. století, a to by podle mě přitom byl hlavní projev nějakého staromilectví. Mě jen baví hrát si s atributy dřívějších dob, protože jsou natolik známé, že stačí málo, aby se u čtenáře evokovala příslušná dobová atmosféra. Stačí jen naznačit – a já velice nerad bývám konkrétní, protože to podle mě povídky omezuje v čase a prostoru. Můj záměr je, aby se mé povídky mohly odehrávat ve více než jednom konkrétním časoprostoru, aby měly delší životnost, aby příliš rychle nevyčpěly. Prvky z minulosti tomu nahrávají. Záměrně si vybírám předměty, jako jsou třeba dámské rukavice, protože se dneska sice už nenosí, ale není vyloučené, že se najde někdo, kdo si je navlékne. Snažím se ve svých textech víc „rozkročit do času“.
A projít tak jeho zkouškou? Kvalitní věci bývají většinou nadčasové, ne poplatné době svého vzniku.
Asi to bude působit jako nezdravé sebevědomí a drzá ambice, ale ano, samozřejmě bych chtěl, aby to, co napíšu, rychle nezapadlo.
Celý rozhovor lze najít ve Tvaru č. 11/2012
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 24. ročník