Editorial a profil číslaPokoje nejsou únik ze světa. Je to způsob, jak být – básnicky – ve světě, nebo ještě spíš se světem. Jak se nenechat zahltit, znechutit ani umlčet. Odpověď na otázku uvedenou výše tedy musí znít: Ne, není jí dost. Aspoň ne ve smyslu, že by potíže, o nichž mluví Jana Poncarová, zmizely.
Jan M. Heller
Člověk by měl číst, když chce něco psát. V mých začátcích jsme o tom měli spor s Jaromírem Typltem, bylo to v Liberci na výjezdním čtení Zeleného peří, legendárního pořadu Mirka Kováříka. Já tam coby osmnáctiletý frajírek vykřikoval, že nebudu nic číst, abych nebyl ovlivněn, a Jaromír mi oponoval, že je to úplná blbost. Což jsem samozřejmě brzy pochopil.
V tomto smyslu kniha připomíná spíše psychologický dokument a nedostatek soudržnosti se zde jeví spíše jako slabina než jako volba. Vyprávění se často utápí v nevyřešených emocích a celek jako by postrádal hlubší umělecký záměr.
Pak existují ještě případy, kdy sama realita doběhne imaginaci humoru. V šedesátých letech vyšel v Dikobrazu kreslený vtip Vladimíra Renčína. Byla na něm manželka myjící nádobí v kuchyni, pod stolem dvě hrající si děti a v rohu obrázku se skvěla otevřená skříň, v níž seděl manžel s vysílačkou a sluchátky na uších. Šeptal: „Tady agent X-92, oženil jsem se a mám dvě děti, čekám na další instrukce.“
Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.
Teď, když si po sobě text čtu, zjišťuju, jaké mám štěstí. Vlastně s ničím bojovat nemusím. Můžu psát a vydávat, co chci. Kdo hned nenajde nakladatele, může si vydat knihu sám nebo na zakázku, možností je opravdu víc. Můžu pořádat knižní veletrh, nemusím se nikoho ptát na svolení.
S kolegyněmi autorkami a kolegy autory si o českém literárním trhu povídám téměř při každé příležitosti. Shodujeme se na tom, že by nám nejvíc ze všeho pomohlo, kdybychom dostávali férové honoráře za prodané knihy, kdyby pro nás byly přístupnější granty, kdybychom s sebou na literární pobyty mohli brát rodiny, kdyby se o nás starali literární agenti a pomohli nám vyjednávat lepší podmínky, kdyby status umělce byl co k čemu.
Rok 2031 se mezitím kvapně blíží a citová a mentální scenérie, kterou Jean-Paul Dubois ve své knize narýsovává, není nikterak povzbudivá. Zčásti tu dominuje typ lidí, kteří žijí zlem a živí se zlem, ať se děje, co se děje, jenže konkrétní společenské podloží těmto šiřitelům zla vytvářejí postavy, jejichž emocionální okoralost je natolik univerzální, až nerespektují žádné své bližní.
loupeš i tuhle báseň,
hledáš to živé, to nevyslovené,
nedotknutelnou zářící tmu
táhnoucí se mezi slovy
až k červeným denivkám
na konci deštivého léta.
Nejsilnější je ovšem úvodní sekvence románu, kdy je Pabstův bývalý asistent pozván do rakouské televize, aby tam zavzpomínal na spolupráci se slavným režisérem. Zobrazení senilního starce, který si není jistý, kde je, kdo jsou ostatní a co z jeho vzpomínek je realita, je geniální studií svého druhu. Už jen kvůli ní stojí za to román otevřít.
Všechno je v té knize o dnešku. Jen to zmizení lidstva se zatím nekoná. Že by i ono brzy přišlo? Tady je odpověď: „Lidé představovali živočišný druh obdařený inteligencí, která se ovšem ukázala být ve svém neustálém balancování mezi destruktivitou a kreativitou nakonec především destruktivní. Lidstvo skončilo.
Jazykový humor Milady Rezkové mě oblažuje a děti baví. Zejména hra se zaužívanými frázemi, přesmyčky a asociační výlupky, jimiž texty krásně šperkuje. Stojí za to se u nich s dětmi zastavit, když je nerozklíčují samy.
tehdy byly peníze obrovské
větší než dům
dokonce mapa světa zdála se
pouhou jejich molekulou
Proti svobodě drancovat však pořád existuje svoboda zůstat. Přebývat u věcí, jak jsou. A pak otevřít novou budoucnost. Během pár týdnů se lidé složili na brutálním způsobem okradenou neziskovku Tady a teď a umožnili, aby mohla dál pomáhat nejohroženějším lidem postavit se na nohy.
Webový magazín Tvaru